Běžná situace před křižovatkou. Přede mnou jediné auto, které se marně snaží vyjet na hlavní silnici doleva. Pro někoho naprosto prekerní situace, kdy musí dát přednost autům v obou směrech. Už asi tušíte, jak jsem v autě trpěl.
Ne proto, že by řady projíždějících aut nebraly konce, pro to se musí mít pochopení, ale tentokrát bylo volněji. Přesto jako by se auto přede mnou rozhodlo na křižovatce přenocovat. Vlevo nic, vpravo nic, půlminuta, další minuty pryč a nic. Být na jeho místě, vyjel bych už pětkrát. Třeba mu zdechává motor, to je v pohodě, taky se mi to jednou stalo a čeká se dál. Vlevo nic, vpravo tanky v nedohlednu, tak snad teď a těším se, jak to stihnu taky.
Zase to nějakým nedopatřením nedopadlo. Klid Marťo, uklidňuju se, jenomže asi ne dost důrazně. Nevydržím a lehce zatroubím. Křupan, řekne si někdo na moji adresu a klidně si to tvrďte. Jenomže co vy víte? Nemohl řidič přede mnou třeba usnout? Mít technické nebo zdravotní potíže, které troubení sice nevyléčí, ale mohlo by ho přimět aspoň k probrání? Otevřením dveří nebo varovnou signalizací mi pak dát najevo, že se něco děje a snad kdokoli, mě nevyjímaje, by přispěchal na pomoc. Tím chci říct, že ne všechno se musí na první pohled jevit černobíle, že přede mnou nemusí být pokaždé kretén, který se neumí rozjet. Na oplátku pochopte zase mě, že ačkoli jezdím velice rád, zbytek života bych nerad strávil v autě.
Zkrátím to. Na ikstý pokus se přede mnou cosi bojácně hnulo, já nelenil a bleskurychle za tím přízrakem, ploužící se geriatrickou rychlostí, vyrazil. Při předjíždění jsem se napravo pootočil, abych zjistil KDO!
No, nic proti krásnému bezstarostnému mládí, ale když si ustrašeně hoví za volantem, jakoby pokulhávalo. Pane jo! Bodejť by nebyla mladá řidička vystrašená, když má po svém boku zajisté vždy chytře radícího otce - spolujezdce a nedočkavého cholerika na křižovatce za sebou. Těžko říct, kdo z nás by vyděsil blížící se ničivé tornádo víc.
Na férovku asi takhle: Je fajn, že když si někdo nevěří, tak jezdí společně s tím, na kterého se může spolehnout, jenomže není fajn, když takové bázlivce, neschopné účasti běžného silničního provozu, autoškoly plodí jako na běžícím pásu.
Je to jako když se přes louži přechází přes viklavou a chátrající lávku a doufat v její brzkou opravu. Většinou se zadaří a snad se za pár měsíců dívčina vyjezdí natolik, že nikdy nebude nespokojencům za sebou muset ukazovat jedničky. Ale přece jenom, když už je to u nás zařízeno tak, že po získání řidičáku může každý vyrazit i do víru velkoměstské Prahy, měl by tomu získaný autoškolácký um plně odpovídat a ne se ještě spoléhat na nepovinnou spolujezdcovu berličku.
Věřit v záchranu špatného plavce na rozbouřeném moři sto metrů od pobřeží, však není adekvátně zvykem vždy a všude. Po státnicích se sice z medika stává lékař, ale až do atestace pracuje pod kontrolou zkušenějšího, vystudovaný právník se hned po škole také nenachomítne k případu „Janoušek,“ ale až po letech si zkušenostmi a pílí možná vydobude Béma nebo jiného latentního čaroděje z cukrárny.
Ale abychom se vrátili k apolitičnosti, ne každý vyučený se okamžitě stává mistrem a ne každého automobilového génia nenechají hned usednout do kokpitu Ferrari.
Souhlasím s vámi, neseznamujete se s převratným názorem, článkem neobjevuji Ameriku, jen si asi myslím co většina z nás. Buď zpřísnit autoškolu (nebo by stačilo jenom vymýtit tamější korupci?) nebo u čerstvých řidičů zavést povinnost dvoutisíci kilometrového dohledu. Možnost policejní kontroly by sice byla takřka nemožná, ale aspoň někomu by se tím mohly otevřít oči. Hlavně těm zaneprázdněným tatíkům, kteří si otcovskou lásku vykupují darovanými klíčky od aut a pak se všemu velice diví. V tom nejhorším scénáři naposledy a na pohřbu.
