Silnice, po které každodenně dojíždím do práce, se konečně opravuje. Moc jsem se těšil na to, že až pofrčím po nové, napíšu o tom, jak mi svým způsobem ty všudepřítomné díry chybějí, jak mě bavilo pořád točit volantem a hledat tu nejmíň ničivou stopu.
Já si totiž tu moji slabší stovečku jen tak lehce neodpustím, té bych se nevzdal snad ani tehdy, kdyby byla silnice jako tankodrom. No, však k tomu trase Přelouč- Pardubice ani moc nechybělo a důvod, proč nepíšu později, tedy až o nové silnici je ten, že se stalo něco, co mě přinutilo napsat dříve.
Určitě to znáte taky. Kvůli přípravě na sestup do frézované vozovky, ty značky s omezením rychlosti na 70, 50 a 30 km, těsně před skokem jízda skoro krokem a pak dál. Ale ti, kteří už místa tohoto brzdění znají, se postupným a zdlouhavým zpomalováním už tak docela nezajímají a mluvím tak i o sobě.
Cestou z práce svižně, ale opravdu ještě bezpečně předjedu pomalejší, předpisově jedoucí auto, na jehož řidiče ještě stihnu mrknout. Na první pohled nepůsobil starší pán dojmem, že by mu jízda působila nebetyčnou radost a poněkud šikmo k němu sedící spolujezdkyně spíš kontrolovala jeho, než dění před sebou.
Další místo opravy se neobejde bez pomoci semaforů, takže se zařazuji asi za pět aut přede mnou a čekáme. Po čase mě dojíždí i pomalejší řidič se štrůdlem aut v zádech. Čeká se pět minut, pak přejedou auta proti nám, takže na zelenou vyrážíme až téměř po deseti minutách. Ale čekal jsem rád, když je to nutné, když to ŘSD „musí opravit.“ Byl bych hloupý, kdybych nad čekáním lamentoval, vždyť z toho budu mít prospěch a dárek nové silnice je přec tak netradiční.
Cestou jednosměrného omezení se přistihuji, jak jsem nadšený, jak míjím ty asfaltové stroje, jak to pod nimi jiskří, jak z nich teče horký asfalt a jak musí být všem silničářům kolem strašné vedro, lituju je. Přistihuji se také, jak dvě oranžové vestičky naprosto spontánně u kombajnového asfaltového monstra zdravím, oni mi na pozdrav odpovídají a těším se z toho, že je vidím. Vždyť už od zimy na vás čekáme a až teď konečně jsme se dočkali. A to moje mávání není jen tak ledajaké, šizené, je nadšené tak, až mě z něj po těle příjemně mravenčí. Vůbec se nedalo srovnat s vodáckým ahóóój nebo plácáním z parníku parníku, bylo úplně jiné. Dospělácky nadrženě chtěné, třebaže jsem mohl někomu připadat jako malé dítě. Ale ať! Proč v sobě potlačovat emoce, když tam jsou, když chtějí spontánně ven. Že se za ně nestydím, dokazuji tímto přiznáním.
Tímto by blog mohl i dost dobře skončit, jenomže to bych se při výjezdu z vyfrézované silnice nesměl ohlédnout dozadu za sebe. A co vidím? To, že téměř nezahlédnu ono pomalé auto, které se za mnou plahočí ne míň než dvě stě metrů a to nepřeháním, protože jako krátkodobě bývalý lehkoatlet vím, kolik 200m je. Štěstí, že jsem ho na poslední chvíli ještě předjel, neboť jet za ním takhle loudavě a nemoct ho předjet, to bych nepřežil. Ti ostatní za ním musí hezky trpět, těm ale musí týct nervy, soucítím s nimi! A kdo si myslí, že ne, ať mě přesvědčí o opaku!
Nervy, city a hlavně pak trpělivost, nemají všichni ze železa. Dost těžko si představuji řidiče za ním, jak si po celou dobu téměř kilometrového úseku, nepřejí nic jiného, než tomu šnekovi, za jeho bezpečné, precizně odvedené, třicítkové vůdcovství, z celého srdce poděkovat. No neříkejte mi, že za ním jedou jenom samí golfisté první světové desítky, co mají pevných nervů na rozdávání, tenisté, kteří za stavu 0:40 s ledovým klidem nasází soupeři tři esa za sebou, sportovní střelci, které nechá v klidu i to, když se na ně během míření vysere hejno ptáků a co je z toho všeho snad nejvíc pravděpodobnější, tak samí hráči pokeru, i kdyby vyfasovali dva žolíky, za nic na světě by nehnuly brvou.
Vždyť jede jenom třicítkou, tedy takovou rychlostí, jakou má, budou argumentovat vychovávači a pořádkumilovníci, kteří si dosud šetří používání rozumu a logiky na nevím jaké časy a ke spokojenosti jim po celý život stačí jenom poslouchat a plnit příkazy. Poznat a zároveň i vymýtit by se dali tím, kdyby se jim řeklo, že si mají do čela zatlouct hřebík, protože je to nutné kvůli nové magnetické identifikaci. Vzápětí by vyplenili všechna železářství ve svém okolí jenom proto, že by nevěděli, jak dlouhým hřebíkem zatlučení musí být.
Namítáte, že by měl být semafor seřízený tak, aby zelenou stihlo i poslední vozidlo jedoucí třicítkou? Možná měl, ale tak nějak se s tím nepočítá, spíše se věří rozumnějšímu úsudku řidičů, že celý úsek třicítku nedodrží. Přesvědčil mě o tom pozdější letmý pohled za sebe, kdy z mého směru ještě všechna auta nevyjela a ti z druhého už měli zelenou. Čekači vpředu věděli proč se stojí, ale dost dobře si dovedu představit také to, že ti vzdálenější si myslí něco o blbci, který zaspal a k probuzení mu dopomáhají troubením.
Vím, předpisy by se měly dodržovat a myslím tím konkrétně ty rychlostní značky, které nás mají před překážkou (oprava silnice, kruhové objezdy…) přinutit zpomalit. Jsem přesvědčený, že jsou dány v místech tak prozíravě dopředu pro ty řidiče, kterým chvíli trvá než jim to sepne, než zbystří a až pak je napadne dát nohu z plynu, přibrzdit. Hlavní myšlenka by měla směřovat na upozorňování, k předcházení poškození aut, takže když to někdo chce ubrzdit z devadesátky na sto metrech, jeho boj. Když ne, on spláče nad výdělkem, návod k bezúhonnosti mu dán byl. Těžko si v takových úsecích dovedu představit policajta, který měří. Kdyby snad ano, byla by to buzerace ještě větší, než kdysi na vojně mnohými prožitá.
Třebaže s mými názory nebudete souhlasit, na silnici se mě nebojte, za dvacet let ježdění jsem nikomu nezkřivil ani karoserii, ni vlásek. Ba naopak - viz můj dávný, nadmíru úspěšný příspěvek s názvem, Jak jsem neposkytl první pomoc :-)
