Platí to tedy i pro zneužívané nezletilé dívky sbormistrem Bohumilem Kulínským, sochařem Pavlem Opočenským a pro případy obdobné, médii omílané méně či více. A proč si za to můžou mnohdy samy postižené?
Protože o své újmě partyzánsky mlčí. Nejspíš se spokojí s tím, že si řeknou co z toho, já to mám za sebou, mě se to přece už netýká. Pokračování nekalých činů tak bují i nadále, do doby, než se ozve až kdo ví kolikátá v pořadí, tedy až ta odvážná, která se nebojí. A co ty ostatní před ní? Do dne „D“ si budou stále mlít to neoblomné své: byla to zkušenost, snažím se zapomenout a život jde přece dál.
To je opravdu nenapadne, že když všechno nechají vlažně odplynout, že se stejná hrůza velmi pravděpodobně přihodí i dalším nešťastnicím v pořadí? Jejich veškerý přínos by se tak dal shrnout do třech slov: po mně potopa.
Avšak ne tak zcela. Protože co se stane, až se veškerá provinění díky první odvážné provalí? Až potom, s křížkem po funuse, najednou všechny ty zneuctěné ze svých nor vylezou a vítězoslavně se přidají. Kde byly doposud, nikoho nezajímá. To platí jak pro Bartákovy otrokyně, Kulínského sboristky či Opočenského mladice. Jako mávnutím zázračného proutku jim vybočení z řady najednou ani trochu nevadí, odhodí stud, zapomenou na sebeúctu, načež se promptně s davem svezou na vlně té statečné.
Ó jak hrdinské! Přitom by právě za své hlavy v písku i ony měly být potrestané. Svým mlčením totiž přispěly k následnému páchání dalších trestných činů.
Že to pokaždé není s přiznáním tak jednoduché? Bohužel je to tak, chybička se vloudí. Nastalo pochybení samotné policie, která na případ Barták dostatečně nezareagovala už dřívějším svědectvím jedné z postižených. Možná bylo pro policisty hrůzné svědectví málo důvěryhodné nebo naopak až příliš neuvěřitelné, nebo měli právě blbou náladu, dost možná se nad zmateným blábolením jenom nadřazeně pobavili, nebo je dokonce násilnické praktiky vůbec nepohoršovaly? Ví jednoznačně jenom oni.
Také se nabízí podobnost jednání té lenivé sociální úřednice, která se dozvěděla o týrání dětí před koncem pracovní doby a tak si šílenosti jenom poslušně vyslechla. To, že se při tom určitě nesčetněkrát podívala na hodinky, si dovedu představit. Žádný zápis, o to lehčí zapomnění. A co na to její svědomí? Jaké? S jejím platem? Tak mizerně placenou práci má, že jí vlastně ani za žádnou aktivitu nestojí. Teď už doufám, nemá žádnou.
Samozřejmě, že nejúčinnější prevencí by bylo násilnickým zločinům zabránit, ale zůstaňme realisty a spoléhejme se především na sebe.
Dvě popsaná a prokázaná úřednická opomenutí by však neměla nikoho odradit. Přesto i proto věřme i nadále ve spravedlnost, v právní stát. Záměrně píšu věřme, protože i já mám velké pochybnosti. Tedy, ať už se nám stane cokoli nepravého, nemysleme jenom na sebe. Nebuďme lhostejní a sobečtí, vždyť k usvědčení bezpráví a následné pomoci druhým, stačí kolikrát tak málo.
