Takže na férovku: Reklamy nemám rád, přepínám je, nebo odcházím na tu dobu pryč. Ale když už náhodou nějakou vidím, tak si nikdy nezapamatuju na co je, jenom jestli se mi líbí nebo je příšerná. Kladně bych hodnotil třeba tuto:
Manželé z bytu odchází někam na návštěvu, spěchají, kupodivu ona popohání jeho: "Dělej, přijdeme pozdě!" On se na poslední chvíli cpe klobáskou nebo jogurtem... (dle reklamní potřeby produktem, "tvářící se" jako domácí).
Zase ona: "To musíš na poslední chvíli jíst?" On se uculí, zastydí, ale troufne si říct: "To abys mě tam zase nepeskovala, že tam žeru jako na mlejn."
"No no, odkdy si ty hraješ na citlivku," nelíbí se jí manželova připomínka, gestikulujíce ho nervózně popohání k odchodu. On jídlo odkládá, obléká si sako, přičemž se v jednu chvíli rázně zarazí: "Počkej, ještě počkej, já fakt musím!" a grimasou a sáhnutím na zadek je jasné, že na musí na velkou.
"Cože? Teď? No to snad ne! Ne, doma už ne, to vydržíš, na záchod půjdeš tam!"
"Když já fakt musím," omluvně vysvětluji svůj neodkladný problém.
"Jó tak, když musíš tak musíš, ale to moc originální není, to už v reklamě bylo!" reaguje, ale rezignuje.
"Ale když já musím rychle a doopravdy!" a spěchá k záchodu. Cestou k němu ještě lapí reklamní "domácí" potravinu, usedne na prkýnko a spokojeně se zatváří. Slastně si kousne nebo nadšeně olízne lžičku od jogurtu, zatlačí a úlevně praví: "Kdepak, domácí je domácí."
Záběr na manželku, která v kuchyni jí to samé a souhlasně přikyvuje hlavou.
(Napadnuto a sepsáno v bleskovém pomatení mysli LP 2019 :-)
