Když se mi před léty zdálo o číslech, dával jsem je ráno dohromady zdlouhavě a nejistě. Byl jsem na sebe hodně naštvaný, že jsem si je v noci při probuzení okamžitě nezapsal. Ale i přesto, kdyby byly tři nebo i čtyři číslice
vyhrávající, pořád by se je podat vyplatilo, dalo by se usuzovat. Tedy za předpokladu, že můj sen budoucnost opravdu předpověděl. Jenomže jakou? Tu nejbližší, tu dalekou - středeční, páteční, nedělní? Takže to a ještě něco rozhodlo, proč jsem tehdy sázenku nepodal. Snění mi totiž neprozradilo, k jakému sázkovému hazardu předtucha patří. I když jsem znal jenom Sportku a Eurojackpot, ne, nešel jsem do toho. Dát dva tisíce za čtrnáctidenní sázení dvou loterií mi připadalo jako příliš vysoká investice nejistého výherního výdělku.
Jenomže! Stalo se něco, co jsem nečekal, přišlo to jako z čistého nebe, asi po dvou letech jsem dostal druhou šanci. To přece nemůže být jen tak, sice nevím kdo, ale někdo mi usilovně pomáhá, někdo chce, abych zbohatnul. Asi si to zasloužím, myslel jsem si.
Tedy přichází zase sen, zase šestice čísel, a byl bych hlupák, kdybych zaváhal i podruhé. Vstávám, činím se. V polosnu, v polobdění dojdu do kuchyně, šmátrám po propisce, kalendář v blízkosti. Sobotního rána v něm rozpoznávám šest kostrbatě napsaných čísel – ještě teď tam příčně zvěčněná v úterní až čtvrteční kolonce jsou. Tentokrát byla předtucha konkrétnější – neměl jsem pochyb o tom, že se mi zjevila čísla sázení nejbližší - nedělní Sportky!
Natěšený, sebejistý, na sebe hrdý vcházím do novinového stánku. Je mi úplně jedno, jestli vyhraju miliardu nebo deset miliónů, tak to štěstěna chtěla, tak si zasloužím takovou částku, jakou mi přihrála.
„Opravdu jenom jeden sloupec?“ diví se stánkař, když mu podávám ručně vyplněný tiket na první pohled zející prázdnotou. Znejistí mě. Nevím totiž, jak bych na tom byl, kdybych stejná čísla podal vícekrát. Líp? Hůř? Ále! Čert to vem, když kouknu na blízkou ceduli, která hlásá, že se hraje o 215 miliónů.
„Už jsem zažil ledacos, ale že by až tak?“ udivuju stánkaře podruhé, když se ze zvědavosti na tiket s jedním podaným sloupcem zadíval.
„Já vím, divná, snadno zapamatovatelná čísla,“ přiznávám.
„Ale ne, o to nejde, jen si myslím, že … Počkejte chvilku, jenom se na něco mrknu…“ a začal ďobat do mobilu.
„No jasně, je to tak!“ vykřikl nadšením, jako kdyby objevil antikoronavirotikum. Proboha o co jde? Nevěděl jsem, netušil jsem, ale naštěstí mě v nejistotě nenechal dlouho.
„Víte, trošku se o sázení zajímám, a už se několikrát stalo, že v prvním i druhém tahu byla tažená tři stejná čísla, možná i čtyři, což je podle mě skoro zázrak, ale že by jich padlo za sebou hned všech šest? I když je náhoda blbec, myslím si, že tohle vám fakt nevyjde.“
„Cože, cože? Co to říkáte?“ nedošlo mi hned.
„Že všechna vaše čísla byla vylosovaná už ve středu!“
Bylo mi, jako by mi uletěl milovaný balónek, přišel o něco, na co jsem měl jedině já nárok.
„Tak to máte za dvacet korun, pane,“ vytrhlo mě z přemítání.
„Cože? Proč jste to podával?“ nechtěl jsem v okamžiku nečekaného zklamání přijít ani o tu dvacetikorunu. Ano, příběh se klidně mohl jmenovat i jinak – Jak mě sen uvedl zpátky na zem, a k tomu ještě připravil o dvacet korun. Anebo měl můj sen jenom nechtěné zpoždění?
