Není týdne, aby se ve večerních televizních zprávách neobjevily aspoň dvě srdcervoucí informace, útočící na city posluchačů. Ubohá stařenka byla okradena o peníze na pohřeb pečlivě schované pod polštářem.
Pod záminkou kontroly plynu vylákali z důvěřivého starouška celý důchod v sekretáři ukrytý. A teď raďte. Jak neumřít, než si na poslední rozloučení naspořit znovu a jak přežít měsíc o hladu.
Nevidomý hoch zapomněl ve vlaku notebook s speciálním programem, vozíčkáři byl ukraden z kolárny vozík a vygradujme to zcizením auta s upraveným řízením pro jednorukého invalidu. Ne, tím nesměřuji k cynismu, vždyť zatím jenom papouškuju to, co je téměř dennodenně servírováno nám, televizním divákům.
Zarmoutí to, bolí to, ale ani v takovýchto nepříjemných případech však nikdo nemusí myslet na nejhorší a loučit se se zpropadeným světem. Naštěstí je tu naše-vaše televize a zvláště její soucitní sledovatelé, kteří nezklamou a konají. Volají, dojímají se a přispívají. Zpravidla už dalšího dne následuje poděkování za pochopení, za zájem, za solidární pomoc a protože co lidé chtějí, to mají, je jim naservírováno i číslo účtu, na který lze finanční příspěvky posílat. Většinou anonymně, ale najdou se i tací exhibicionisté, kteří, když už svými deseti tisíci přispěli, tak si přece v televizi právem být zaslouží, no ne? To komentuji nechápavě proto, že když pomoct chci, tak pomůžu a nemusím si k tomu ještě přihřívat polívčičku, hrát divadlo.
Jistěže rezolutně odsuzuji zlodějnu, chápu zapomnětlivost a potřebu usnadnění života invalidně postiženým osobám, avšak nejenom pro tyto, ale zvláště pro jiné kriminální případy, neměla by poškozeným v prvotní fázi nelehkou situaci ulehčit hlavně rodina? Příbuzní a kamarádi? Na svůj obecní či městský úřad, na středisko SOS vzájemné pomoci občanů či charitativní, humanitární organizace pro pomoc lidem v nouzi a to z jakýchkoli důvodů, se obracet až v případě neúspěchu? Zvláště pak, na média se spoléhat až v naprosto specifických, kvaltujících ( např. ztracený drahý notebook nevidomého) a bezradných případech?
Kdo nebyl nikdy okraden, ať se přihlásí. Les zdvihnutých rukou to asi nebude. I my jsme cestovní kanceláří Travela byli. Kdo z vás, však jakkoli újmou postižený volal hned o pomoc televizi? Málokterý. Kdybychom tak činili všichni, televizní noviny by musely trvat půl dne a ne jenom půl hodiny. Většinou jste svízel vyřešili po svém nebo se s nepříjemností smířili. Policie ČR a především naše neschopné soudnictví nechť laskavě promine, ale ať si své konečné rozhodnutí, že při tunelu Travely nebyl prokázán úmysl, strčí někam.
Já jenom trnu z toho možného, známe se totiž, národe, co?, aby se informování médií nezvrhlo k hyenismu v české podobě, aby televize nepůsobila jako zprostředkovatel pro dojnou krávu. Jak to myslím? Takhle: Vnouček či synáček přemluví babičku, matinku, k fingovanému okradení. Ta si televizi trochu pobrečí a penízky se budou jen hrnout. Pak se o ně oba aktéři šábnou a do dalšího společného „přepadení“ budou vysmátí.
Příliš krutá představa na závěr? Přál bych si, abyste měli pravdu, proto nabízím i pohled jiný, úsměvnější, avšak neméně varovný a zvrhlý úplně jinak.
Obavy mám také z toho, aby se časem naše nářky nesoudně nezvrhly a bližní pomoc nedegradovala natolik, že se časem v hlavní zprávě dne dovíme o tom, že Málkovým, (paní Málková se teatrálně natřásá a pohrává si se svými plavými vlasy,) uletěl z klece papoušek Ferda. Umí nádherné „rrr,“ zvláště ve větě „ Jdi do p-dele ty ku-vo jedna!“, takže život si bez něj hlavně manžel, nedovede vůbec představit, podává nám nezbytně nutné informace. Televizní diváci jsou naměkko, záchranné složky konají. Hasiči lezou po okolních stromech, policejní vrtulník s termovizí prohledává okolí, uvažuje se i o nasazení armády a televize to všechno dnem i nocí neustále monitoruje. Papoušek však ani druhý den nikde, zato na účtu solidární pomoci je už přes sto tisíc a stále se sype.
Třetího dne si Ferda přiletí jako by se nechumelilo, přičemž na přivítanou se chytré komentátorce pochlubí svou oblíbenou větou. Ta je šokována a papouškovi pošeptá, že to na ni, obzvláště v přímém přenosu, (červená se, zapomíná náročný text), prozrazovat nemusel. Za dvě stě tisíc Málkovi všem upřímně poděkují a přislíbí, že pro příště se klec s Ferdíkem budou snažit zapomínat zavírat co nejméně. Za obdržené peníze mu přilepší kvalitnějším krmením, komentátorce se odvděčí najmutím nejdražší učitelky odvykávacích kurzů papouštiny a sobě nakoupí léky proti zapomnětlivosti na tři měsíce.
Solidarita je pěkná věc a těmito dvěma extrémy naznačuji její lehkou zneužitelnost.
