Čemu věřit? Na vlastní oči viděnému blížícímu se rychlíku, který zastavuje na jiném nástupišti, než slyšíte z nádražního hlášení? Tak nevím, straňte se mě jak jen můžete, protože já podivnosti snad přivolávám.
Je krátce po páté hodině ranní, v nádražní hale na tabuli žádý údaj o zpoždění, proto si pět minut před příjezdem rychlíku kupuju v automatu kafe a těším se, jak si k němu v kupé spokojeně sednu dřív, než stačí vystydnout. Jenomže co to? Na tabuli píšou příjezd na první nástupiště, ale tam čeká jen hlouček cestujících, většina jich pokračuje podchodem k nástupišti druhému. Tak nevím, snad nějaká informační chybka a ženu si to s davem a s taškou obrovskou jako bych jel vyhrát olympiádu, na nástupiště druhé. Až hlášení o příjezdu Jana Kašpara určitě uvede vše na správnou míru.
A vskutku ano. Na druhém nástupišti se z ampliónu dozvídám, že rychlík přijíždí na první. Tak to jsem zas jednou zazmatkoval, a s drkotajícím kelímkem kafe po schodech a sportovní taškou přes rameno, se vracím na perón číslo jedna. To se zas někdy nechám napálit a strhnout davem, jenomže na co pořád čekají ti na druhém nástupišti? Pokud vím, tak právě teď se očekává vlak jenom jeden.
Tuto rozpolcenost mohl vyjasnit jedině jeho příjezd, jenomže vlak se přibližoval víc zleva, takže mířil k nástupišti druhému. Když v tom uslyšíte opětovné hlášení o příjezdu na první nástupiště, no řekněte, kdo by z toho nebyl jelen? K rozhodnutí mi pomohli mí blízcí čekatelé z prvního nástupiště, kteří nelenili a uvěřili spíše na vlastní oči viděnému než slyšenému. Nebylo co řešit, zase jsem se nechal zlákat davem. Chvátám po schodech dolů, dvacetimetrovým podchodem, pak zase nahoru, spěch mi polívá ruku kafem a dosrkávám zbytek.
Vlak na druhém nástupišti už čeká, mohl bych pohodlně nastoupit, ale zaměstnavatel mě na služební cestu do Prahy vybavil jízdenkou první třídy, tak proč toho nevyužít. A pokud vím, ta obvykle bývá na začátku nebo na konci vlaku. Konec je blíž a proto spěchám tam. Jenomže to nestihnu, na nástupišti se nepoflakuje už nikdo kromě mě. Trefuju třetí vagón od konce, ale i za ten jsem rád. Úzkou uličkou se protluču až do předposledního, jenomže tam narazím na služební část vozu. Tou si projít netroufám, takže se otáčím a hledám si místo jinde. No a jak už je tomu v nočních a brzce ranních vlacích zvykem, v každém kupé dřímá za zataženými závěsy tma, spánek a pohoda. I tak se osměluji a otevírám první dveře. Uzřím les vodorovných nohou, tak tady bych byl hodně nevítaným vetřelcem. Jenomže z dalšího kupé mě ovane smrad jak z podebrané paty a tak uspěju až ve třetím.
Abyste správně rozuměli, já nemám nic proti tomu, když si někdo kdekoli udělá pohodlí když to jde, sám bych se nezachoval jinak, co ale nemůžu vystát, jsou zavazadla na místech k sezení. Odspodu špinavé tašky nespočetněkrát položené na zem, aby si pak spokojeně hověly na sedadlech vedle páníčků. To bych nerad rozváděl, ale i průměrnému cestujícímu je snad jasné, že neobstojí žádný důvod, aby zavazadla nemohla skončit nahoře na místech pro ně určených.
Přiznávám i to, že zrovna já jsem tím posledním, kdo by mohl na železnici cokoli kritizovat, protože vlakem jezdím asi takovou frekvencí jako lítám letadlem, tedy asi jednou za pět let. Stejně ale: Přece není takový problém chybně nahrané hlášení doplnit „live“ omluvou, že vlak přijede na nástupiště jiné?
Takže toť vše. Že vám ještě něco dlužím? Á jo! Tou prapodivnou stanicí je samozřejmě Přelouč, čímž lituji všechny tamější málopohyblivé a zároveň dobře vidící a slyšící občany a občanky, zvláště ty s těžkými zavazadly a kelímky s kávou v ruce, protože kvapný úprk z jednoho nástupiště na druhé, je spíše výzvou pro skupinu Jackass a jim podobným bláznům, než smrtelníkům obyčejným.
Naštěstí máme v Přelouči nástupiště jenom dvě a většina cestujících místní specifikum dobře zná, takže těm méně znalým ukazuje správný směr. Když už je to nad možnosti rozhlasového hlášení a příjezdové tabule.
