Na začátku osmdesátých let, to mi mohlo být asi čtrnáct, patnáct, taková ta telecí dospívací léta, kdy vám někde v obchodě tykají, jinde zas vykají, protože dospíváte v muže. Taky holky se vám začínají čím dál víc nejenom líbit,
ale už začínáte i o něčem konkrétním uvažovat, nebo o tom aspoň snít. Třeba před zrcadlem během zkoumání svého neduživého těla, kterému chybí úplně všechno. Tamto neprodloužíte, ale svaly by zbytnět mohly...
Nelenil jsem a koupil si posilovací péra, své uplatnění nachází i objemné bichle z knihovny rodičů, avšak k úchopu nejlépe posloužily pevnou vazbou svázané Sedmičky pionýrů. Dva taburety vedle sebe a v obýváku jsem cvičil i ležmo. Bezkonkurenčně nejlepší posilovna v činžáku. To vše při hudbě, samozřejmě. U LP Lenky Filipové ani Standy Procházky jsem se moc nepředřel, to Status Quo byla jiná kadence. Uřvaný Thriller Michaela Jacksona mi nevyhovoval, to raději Madonnu s pomyšlením na Kláru! Ach jo, trvá to! Už aby nastala změna, aby bylo čím se pochlubit.
Požadovaný nárůst svalové hmoty se však nedostavoval ani když jsem cvičil obden. Chce to změnu, musím na to jinak. Třeba potřebuju poradit, ale když trenérky tehdy ještě nebyly, maximálně trenýrky. Když ani přidání rohlíku ke svačině a hrnek mléka k večeři navíc nepomohlo, zaměřil jsem se na kvalitu cvičebního náčiní v počtu jedna pružina, železný mlýnek na maso a knižní Churchillovy paměti. Pohlédnu na tu skromnou výbavu a řeknu si: K čertu s takovým amatérstvím, já přece potřebuju činky! Opravdové, regulérní činky!
A protože Vánoce byly za dveřmi, sdělil jsem své skromné přání rodičům plus pro jistotu pomyslel i na Ježíška. Nesmějte se, já jsem moc dobře věděl co dělám. Ne tak taťka, který byl většinou duchem někde jinde, stěží udržel pozornost, dělal všechno pro všechny a výsledek většinou nikde, všechno všem slíbil a rozdal by se, nic pro něj nebyl problém.
Jen na vysvětlenou, například jen obtížně se orientoval v tom, do kterou třídu právě navštěvuju, v kterém sportu se zrovna snažím vyniknout, nebo se mě nikdy nezeptal, proč chodím doma bez trička a v obýváku po mně bývá trošku přeházený nábytek. Jeho naprosto nefalšované překvapení, že už chodím na gympl a dokonce do druháku u nás zlidovělo a mluví za vše.
„Takže Vildo, je ti to jasné? Víš co Martin chce? Seženeš ty činky? Je to přece jenom taková….“ a skočil mamce do řeči s tím, že jasně, že to zařídí, že je koupí. Možná, kdyby ji nechal dokončit větu, že je to taková mužská záležitost, snad by ho to zarazilo a nasměrovalo správným směrem... Jenomže na kdyby a možná se nehraje.
Přesto jsem si myslel, když taťka přitakával a tvářil se chápavě, že tentokrát pochopil, že nezklame a slib splní. Ale jak už tomu v podobných případech bývá, osud, respektive taťka to viděl jinak. A já se na vysněné činky tak těšil! Bylo mi úplně jedno jaké budou, jestli kilové, tříkilové, kulaté nebo hranaté, zvědavý jsem byl, jak moc se při nákupu rozšoupne, a hlavně, jak to okomentuje.
Zkrátím to, pojďme hned do finále. Nastal Štědrý večer se spoustou dárků pod smrčkem, ale vysněné činky nikde. Vlastně, byly tam.
V úhledné krabičce se v sametové látce načančaně válely dvě čínská pera na psaní, kterým se říkalo činky. Když jsem se ohledně nedorozumění ozval, jedině taťka se smál. Ale svou roztržitost brzy napravil a já se tak mohl klátit do bezvědomí za pomoci dvou tříkilových kulatých činek.
Tati, zdravíme tě a jak vidíš, vzpomínáme na tebe jedině v dobrém!
