Ohromují informace: Nejenom vědci si myslí, že za několik stovek let by se nám mohl prodloužit prst na ruce. Ti přemýšliví už tuší, že se to stane vlivem neustálého ťukání do mobilů, tedy častým psaním esemesek. Toť evoluce, není
důvod tomu nevěřit.
Ale díky mně se prst rozhodně nezvětší, já se o to s třemi esemeskami týdně pro pařát budoucího lidstva moc nepřičiním. I kdybych ďobal sebevíc, ani tak bych nepomohl. Já totiž píšu asi dost divně a neprakticky, tou největší plochou – palcem. Podstatné tak je, že se o pokrok zaslouží aktivnější a jednotnější zbytek lidstva. A na to vsázím klidně celou ruku. To proto jsem o tom tolik přesvědčen, že se mezi námi hojně vyskytují i tací, kteří – ale posuďte sami:
„Jsi v práci?“ přišla mi esemeska. Odpověděl jsem, že ano, a zaradoval se nad stručně a jasně formulovanou otázkou. Ve stejném duchu jsem i odpověděl. Jenomže ono to pokračovalo! „Můžu přijít?“ Nepochopil jsem, proč by nemohla, když jsem v práci, kde jsem pro lidi, tedy i pro ni, tedy, jestli na sebe nevzala podobu neodbytného vetřelce. Zdá se, že vzala. Na tohle mu nebo jí přece nebudu odpovídat, snad jí dojde, že nepatřičný dotaz nedomyslela. Nedošlo. „Tak můžu?“ otravuje znovu.
Abych nebyl za ignoranta, té její pošahané hry se budu muset účastnit. Mimořádně, pro jednou mě snad neubude. Informoval jsem ji tak, aby přišla, nejlíp dopoledne. Následovaly tři vteřiny klidu, což bylo zneklidňující, protože: „Já bych radši až po obědě,“ dozvěděl jsem se. Otočil jsem oči v sloup, škoda, že to nemohla vidět. Šílím a rostu z toho k nebesům, vždyť jsem napsal nejlíp dopoledne, což odpolední návštěvu nevylučuje! A to jsem si o ní myslel, jak inteligentní a chápavá je to dívka. Do doby, než si se mnou začala dopisovat. Dobře, tak jednou to bylo v pohodě, podruhé jsem se přemohl, potřetí to už nezkousnu, a rozhodl jsem se pro bobříka nepsaní. To musí každý pochopit. Vydrželo mi to pouhých patnáct minut, během kterých mi třikrát poslala stejnou esemesku, pravděpodobně v domnění vesmírné poruchy na satelitní trase, tedy s výsledkem mého nepřijetí. To, že jí někdo neodpoví, zřejmě nehodlala připustit. Jak obdivuhodné! Asi jsem byl prvním pisálkem, který si k ní tohle dovolil! A nevyšiluju z toho jenom proto, že nemám esemesku zadarmo nebo za půl koruny asi jako ona. Tady jde přece o jasnost, stručnost, o čas, o nepodlehnutí zbytečnosti a hlouposti, o princip!
Empatické já ve mně nakonec zvítězilo, resp. jadrná zpráva o tom, že dělám do tří a je mi úplně u prdele, jestli přijde nebo ne. Tím jsem se od ní dalších textových hovadin zbavil, přičemž zbytek dne mi bylo ukrutně skvěle. Především proto, že nepřišla. Dopoledne ani odpoledne, doposud.
Za poněkud scestný název blogu se omlouvám, i když: Je jasné, že mnozí se zaslouží o to, jak se budoucím pokolením prodlouží prst, ale protože já a mí sympatizanti z vytrvalých mačkačů značně rosteme, k něčemu také úspěšně spějeme - k vysokému vzrůstu. No, a kdo ví, co všechno akrálního našim potomkům potomků potomků… povyroste. Což by zas mělo být prospěšné po jiné slastné stránce.
