Silniční, zpomalovací retardéry, které vás přinutí autem zpomalit natolik, abyste si tlumiče ušetřili na další retardéry. Mají však i další významnou funkci a protože se nechci zachovat zákeřně, řeknu vám ji už teď, před kliknutím do dalšího obsahu. A sice, …
:-) když pomineme sběratelsko-výdělečnou činnost některých členů parazitní skupiny našich drahých spoluobčanů, tak slouží hlavně k tomu, aby vás, nás, silniční retardéry po celý rok kvalitně připravovali na stav zimních silnic po řádném prosolení třeba i dvou centimetrů sněhu, jak je tomu leckde zvykem.
Příkladem atypické údržby vozovky nechť vám je kupodivná spárovitá oprava šesti asfaltových děr táhnoucích se téměř po celé šířce silnice, s kterými mají tu čest se seznamovat dopravní prostředky jedoucí ze Starých Čivic do Pardubic druhým nebo dokonce už třetím rokem? Správka těchto výmolů je nechtěně nadstandardní v tom, že tvoří až jakési vzduté kopcovité retardéry, které si jen málokdo troufne překonat osmdesátkou, ačkoli by zde mohlo svištět devadesátkou. Přes tento přibližně stometrový úsek tak nejvyšší povolenou rychlostí projíždí snad jenom neználci a hazardéři, kterých ale určitě pozvolna ubývá, neb se pravděpodobně už léčí na ortopedických odděleních s rozdrcenými obratly. No tak dobře, trochu přeháním, ale to jenom proto, abyste se zaradovali z možného cizího neštěstí, abych navodil příjemnou atmosféru, že sice může být ještě hůř, ale momentálně ještě není! A to je dnes přece obrovský důvod k radosti, no ne?
Silnicí od Valů u Přelouče směrem k již zmiňovaným Starým Čivicím se příliš zabývat nebudu, protože pozimní katastrofální stav tohoto úseku je každoročně stejný, tedy nepřekvapivý, tudíž výtluky posetý natolik, že se jim nevyhnete ani kdybyste po tom nakrásně toužili. Letité zkušenosti mi však napovídají, že přes tyto „menší“ díry, do kterých se půl kola ještě neschová, je nejlíp přeletět stokilometrovou rychlostí, než se s jejich kráterovitým dnem pečlivě seznamovat pomaleji.
Výrazu menší díry jsem použil záměrně, protože není díra jako díra a nechtěl bych urážet skutečně ty opravdu velké, s kterými jsem se asi před patnácti lety setkal na silnici v Jeseníkách a tuším to byl hlavní jižní tah z Vrbna pod Pradědem na Zlaté Hory nebo to bylo někde kolem Rejvízu? To opravdu už přesně nevím, ale co vím jistojistě je to, že to nebyla žádná okrska, žádná třetí třída obrostlá mechem a kapradím, občasně posetá jeleními bobky, vedoucí do končin, kde lišky dávají dobrou noc. Co však nevím jistě je to, jestli jsou tady tyto problémy na každoročním pořádku nebo vyřešeny s konečnou platností. Avšak dosti fantazírování, vždyť není žádného důvodu, proč by tomu každý rok a zrovna tady mělo být jinak.
Tedy k příběhu: Jedu a divím se, proč ten ocas přede mnou tak nesmyslně razantně brzdí. Vždyť přece nejsme na dálnici a není těsně přede mnou, aby se mohl bavit naschválnostmi? To by mi okamžitě bylo jasné, že je to pirát-agresor a hnedle by moje chtivá dušička měla vysvětlení. Jenomže takhle? Dojedu ho a drc drc, už vím.
Vážený čtenáři, to ale nebyly obyčejné díry! To byly krátery hodné povrchu Měsíce! To nebyly vaničky pro kojence, to byly milenecké rohové vany různorodých tvarů! Tam auta nezpomalovala, tam se zastavovalo a hlavolamsky se řešilo, jak z té šlamastiky co nelíp ven. Úplné dopravní konzilium! Jak objet jednu džuznu-ano, jsme na Moravě, takže džuznu a nevjet do druhé lochny – ano, pořád jsme na Moravě. Jednalo se o asi půlkilometrový úsek, který jedete krokem a doufáte, modlíte se, – nehodící si škrtněte, ať z každého kráteru vyjedete a nezaseknete se v něm.
Možná překvapivě pobouzím tím vším k tomu, abyste měli ve svém okolí rádi ty své díry, nenadávali na ně, ale vážili si jich. Proč? Pro jednoznačně skálopevné proto, že ne auto, ale zdraví máte jenom jedno.
