Poté, co Karel s veterinárním lékařem dotelefonoval, povzdechl si. Zatímco jemu pracovní čas právě vypršel, veterinární klinika otevírá až za dvě hodiny. Naštěstí mu vzdálenější kolega s jeho požadavkem vyšel vstříc tím, že se mu
bude věnovat hned, jakmile se vrátí z terénu, tedy asi za hodinu.
Ale i tak to pro pragmatického Karla nebyla žádná výhra. Co s následujícím časem? Plané čekání ho vždycky ubíjelo, ale ať přemýšlel jak přemýšlel, nepřišel na nic racionálnějšího, než si zajet k blízkému rybníku, kolem kterého si dá pár koleček. Kdepak, žádný běh, jenom chůze dle libosti, relax v malebném kousku přírody s očistou mysli. Komu by popracovní vypnutí, brouzdání vodou, na které Karel také pomýšlel, nepřišlo vhod. Jen to počasí kdyby přálo víc. Mraky se honily, déšť byl na spadnutí. Ještě hromy a blesky k tomu a začal by se bát, ale ke konci prvního kilometrového okruhu začalo naštěstí jenom drobně krápat. Mírně zmoknout Karlovi nevadilo, vždyť si za chvíli sedne do vyhřátého auta a u veterináře bude cobydup.
Ve stejný čas vytáčí pan Novotný tísňovou linku 158. Hovoří sice nervózním tónem, ale aspoň průměrně věcně, což mají sloužící operátoři rádi. Z okna prý vidí muže, který se chce utopit.
„Dobře, dobře, rybník Chocholák u obce Svratrouch, píšu si a mám to. A vidíte přesně co?“
„No, jak chodí kolem vody přece!“
„Aha, takže se prochází, nic dalšího, něco neobvyklého? A vůbec: proč si myslíte, že se chce utopit?“
„No proč, proč? Vždyť prší, na koupání rozhodně není, a taky ho neznám. A co tam vůbec pohledává? Sám a v dešti!“
„Dobře, pane Novotný, tak to vidíte vy. Já si ale myslím, že tohleto podmínky na výjezd k sebevrahovi nesplňuje. Přece není prvním ani posledním turistou, kterého na procházce zastihl déšť, a být venku přece není trestné za jakéhokoli počasí. Myslím, že to je všechno, že jsme skončili, děkujeme za starost, takže prosím zavěste.“
„Počkejte, počkejte, ale on rybník obchází už podruhé, to už přece podezřelé je, nebo snad ne?“
„Víte, snažíte se, ale pořád ne, ani to opravdu není nic mimořádného. Ale když už ho chcete tolik zachraňovat, proč se ho nejdete zeptat?“
„Ne, to nejde, fakt nejde…“
„Jak to? Jste přece zvědavý, ne? Co tam pohledává, co ho tam tak drží v dešti. Prostě nenásilně hodíte řeč a zjistíte co jak, třeba má opravdu nějaký problém nebo něco podivného za lubem.“
„Ne, opravdu ne, já mám jiné starosti…“
„Cože? Opravdu? No ale, nevypadá to tak.“
„Pozor, pozor, a teď dokonce, on se chystá do vody. Panebože, opravdu!“
„A vidíte ho dobře?“
„Jako svý boty, důstojníku!“
„Aha, boty. Vyzul si do vody boty, pane Novotný?“
„Já nevím, vlastně jo, byl dlouho skrčený a něco bílého vidím pod stromem. A sakra!“
„Co je? Co se stalo? Povídejte!“
„Ále nic, zastavil se, aby se dál nenamočil. Voda je mu v kraťasích sotva po kolena, teď se rozchází a vypadá to, že ho brouzdání podél břehu docela baví.“
„Působíte zklamaně, pane Novotný a já vás zklamu taky. I kdyby se koupal oblečený, ani pak bychom nezasahovali. Pořád je to jenom klidný rybník, žádný hluboký lom do kterého skáče s kusem železa, nebo rozbouřený Atlantik s dravými proudy, ba ani Amazonka s hladovými aligátory, rozumíme si? Proto si svého brouzdálka v klidu dál pozorujte, ale jak říkám, nebojte se a běžte za ním, dejte s ním pokec a uvidíte. Třeba se rozmýšlí k úplně něčemu jinému. Na mapě vidím, že kousek odsud jsou nějaké chatky, tak nevím...“
„Hmmm, ne, asi ne, nikam nepůjdu, už mám něco rozdělaného, víte?“
„Jo, aha, no tak třeba příště. Ale jinak jste starostivý, pozorný, to se hned pozná, že na životě druhých vám záleží, za to vám patří velký dík. Na shledanou a ještě jednou děkujeme.“
„Ano, druhých, tak na shle.“
Sice pořád drobně pršelo, ale teplota nad 20 stupňů s několika místy navlhlé košile Karlovi nevadila. Místy bahnitý břeh střídal kamenitý, nepravidelné změny pod nohami a všudepřítomné osvěžující vlhko bylo na dotek i vjem velmi příjemné. Využil možnost pozorování přírody kolem - dvou starých vrb, rákosí i vzdálenějších listnáčů, ale všiml si i vysokého pěkného rodinného domu s nepřehlédnutelným oknem v podkroví. Už v průběhu prvního kolečka se mu zdálo, že v okně někdo stojí a při druhém si domněnku potvrdil. Když zastavil, připadalo mu, že kromě po stranách visících závěsů je tam i něco navíc, tak si záhadu několikrát vyfotil. Během třetího loudavého kroužení si fotky přibližoval, pozorně je prozkoumával. Nakonec si udělal obrázek z nejbližšího místa a měl jasno. Starší, zřejmě telefonující muž držel v pravé ruce mobil, zatímco levou si pohrával s visící oprátkou. Karel nelenil a v mobilu si navolil číselné vytáčení.
To snad ani není možný, to jsem ještě nezažil, mrmlá si pro sebe na tísňové lince sloužící operační důstojník. S přesností na sto metrů stejná lokalita - dva sebevrazi na stejném místě? No to snad ne! Okamžitě do domu posílá hlídku...
Hned jak Karel dotelefonoval, zděsil se, kolik hodin už je. Vyšel na břeh, popadl boty, na nejbližší lavičce se obouvá. Připomněl si, jak obtížné je navlékání ponožek na vlhkou kůži a obouvání měkkých tenisek bez lžíce jakbysmet. Do jedné hodiny zbývalo deset minut, Karel k autu skoro letí, avšak nejenom on spěchá. Cestou potkává blikající policejní auto, jenom se tomu pousměje. Vystačí si s uspokojivým pocitem i přesto, že ho policista žádal, aby zůstal na místě. Ale neslíbil to, je přece racionalista, zrovna tam by byl všem houby platný.
