Při třídní schůzce usedám do značně výtvarně upravené lavice své dcerky a říkám si: No jo, ty mocné geny, to nezvladatelné psavé nutkání, o tom já něco vím! A do mě najednou, jakoby znovu vjel ten nenechavý grafomanský chtíč.
Na nejvíc počmárané lavici se přece nějaká ta „moudrost“ ztratí, ne? Kouknu vlevo, kouknu vpravo, do ruky propisku a čmářu: „Som čarovný :-)“
Zrovna to zcela určitě pod dojmem úsměvného klipu rapové skupiny s krátkým chytlavým popěvkem „Som čarovný,“ http://www.youtube.com/watch?v=NUo3601SIdk
ale i proto asi, že se k doposud Bieberovsko - fanouškovsky oddaně popsané lavici, ale i ke mně :-), toto narcistické přiznání docela hezky ironicky hodilo.
Na své dílo jsem byl patřičně pyšný a po příchodu z třídní schůzky dcerce povídám, že ji ve třídě čeká na lavici překvapení. Nevím co přesně očekávala, co jiného si ode mě přála, ale ve škole to v pohodě ustála. Ne tak paní učitelka asi za týden, když si nového nápisu všimla. Údajně se událo:
„A toto je co? Už jsem ti několikrát říkala, že na lavici se nepíše!“
„Ale já to nepsala,“ bránila se dcerka a bohužel pravdomluvně.
„A kdo? Já snad?“
„Já to ale opravdu nebyla.“
„A kdo tedy? Samozřejmě, že nevíš, co?“
Teď si myslím, že dcerka mohla sklopit hlavu, kát se a prošlo by jí to bez dalšího osočování, a dost možná by se tak i stalo, jenomže když ji začala sousedka - kamarádka šťouchat, ať to tedy řekne, vůbec se nedivím, že to na mě práskla.
„To byl můj taťka!“
„Cože? Kdo? A proč by to asi tak dělal, nevíš? Proč zrovna to a kdy vůbec?“
„Na třídní schůzce přece.“
„Aha, no jo, no, to by šlo. Tak taťka, říkáš? Hmmm... Dokonce pan doktor?“ Celá třída se zajisté velmi bavila.
I negativní a reklama je reklama, říká se a snad to platí i v tomto případě, byť to záměrem vůbec nebylo. Ale jak tak o tom přemítám, tak proč se nevetřít případné klientele do mysli už od jejich dorostového věku, nemyslíte?
Že byl můj příběh slabý a nezasmáli jste se? A co takhle jeden o tom, jak si rodič odseděl třídní schůzku v jiné třídě než měl?
Poté, co se Karel usadil, ho mírně znepokojovalo, že nikoho kolem nepoznává, ale vysvětloval si to tím, že na obličeje nemá paměť a taky se mohla většina rodičů doma oproti dřívějšku spravedlivě prohodit. Jenomže když přišel místo třídní paní učitelky pan učitel, vzaly jeho snaživé úvahy za své.
Co teď? Odejít a přede všemi se zesměšnit? Kdepak, mužské ego mu radilo: „vydržať!“ Avšak kritický moment, kdy Karlu Vymětalovi pan učitel předával lístek se čtvrtletními známkami Terezky Říhové, nebylo lehké ustát.
„Jste všichni na místech vašich dětí, no ne?“ Kladná třídní odpověď.
„I vy pane Řího? Výborně!“ Karlovo vynucené přitakání a upřímný projev radosti nad poznáním pana Říhy, jakoby říkal: No konečně! Při pohledu na věnovaný lístek se známkami 4/5, 4- a 4+ se nebylo vůbec čemu divit.
Po ukončení schůzky zbývalo ještě nepozorovaně minout tu správnou třídu bez povšimnutí a pak ustát domácí výslech aspoň nerozhodně.
„Jenom dvě věci jsem po tobě chtěla. Lístek se známkami a informace o školním výletě. První jsi ztratil a druhé si vůbec nepamatuješ. Tos tam ani chodit nemusel!“ vytrvale a mlčky vzdoroval úvodní manželčině kanonádě. Kdyby tak věděla, jak neskutečně blízko je pravdě.
„Víš co? Zavolám Evě. Byla tam?“
„Jojo, byla,“ zariskuje Karel. Jestli ho aspoň tam nahoře někdo má rád, tip bude správný a Eva ho neprozradí.
„No ahoj Evo…Cože? Nebyla? Aha. Tak mi dej Milana. Jo tak, ten se ještě nevrátil...“ V tenisu bychom tomu řekli mečbol jak vyšitý.
„Můžeš mi prosím tě říct, kdes byl? Jestlis vůbec někde byl? To nepoznáš Evu od Milana?“
„No, víš, tak jsem si ji spletl, no to je toho! Aby taky ne, ty tvoje kamarádky! Eva za 18 a Jana bez dvou za dvacet!"
"Jasně. A stodvacetikolového Milana jsi přehlídl už úplně. Spolehnutí nula, praktické využití veškeré žádné. K čemu mi vůbec jsi? Proč tě vlastně mám, nevíš? Nechceš mi to náhodou už prozradit?“
„No, tak se už nečil, Marti. A víš, že bych přece jenom o něčem věděl, Martičko? Nebo počkáme až na večer?“ a lísal se a lísal ten vlezdoprdelka jeden a snad by všechno zdárně do nerozhodna i uhrál, kdyby najednou nezazvonil zvonek. Za dveřmi jim v dobré víře nic netušící Milan z třídní schůzky přináší klasifikační lístek jejich dcery.
