A jak jsem dopadl! Odmítli mě jak malého kluka. Přesněji, jako obyčejného neprotekčního nemocného. O čem je vlastně řeč? O pokusu objednat se po operaci ramena na rehabilitaci. Tři týdny předem a bylo by pro mě místo až někdy koncem ledna.
K doktoru Hnízdilovi jsem to ani nezkoušel.
No potěš pánbů, ale jak říkám, můžu si za to sám. Protože jsem se nepředstavil jako doktor a bylo to tím určitě, protože ještě před půl rokem, když jsem titul neskrýval, jsem žádal o totéž. A schválně hádejte, jak mile mi na stejné rehabilitaci sestřička odpověděla: Beze všeho pane doktore, přijďte kdykoli! Tak takhle se tedy věci mají a nechci ze sebe dělat hlupáka, že jsem to netušil.
Na rentgenu také stačily čtyři písmenka před jménem na žádance a automaticky jsem byl volán před dřívějšími. To samé na ortopedických kontrolách a ve frontě při dárcovství krve jakbysmet. Tam stačí na recepční sestřičku jenom mrknout a už mě věhlasně vyvolává, abych šel. No a jednou, když takhle tu frontu předbíhám, cestou se čekajícím ještě omlouvám, že fakt pospíchám. „Ale to my tady všichni!“ ozve se jeden z řady a bylo mi z toho dost trapně. Ten odvážlivec měl ale pravdu, soudil nezaujatě, správně.
Od té doby tak nějak tápu, co a jak s tím. Kdybych se ale titulem nezviditelňoval, zdravotníci by si o mně nejspíš pomysleli, že jsem nějaký divný, že si ho snad ani nevážím a dokonce jím opovrhuji. Tak mi poraďte, jak z toho ven. Být v klidu a dál využívat výhod nejenom ve zdravotnickém kolosu, ale pokoušet se o ně i jinde? No to snad ne! K tomu mě nikdo nepřinutí ani náhodou. Myslím si však, že ve zdravotnické sféře je to snad ještě snesitelné. Vůči ostatním pacientům sice ani trochu košér, ale - copak i jiní ve svém oboru nemají své malé výhody?
Třeba takové prodavačky, ty hned jako první ví o slevách či jiných prospěších a neříkejte mi, že už neexistuje žádný podpult, v kuchyni že se ochutnává jenom trochu nebo se nikdy neodnese nějaký ten zbylý drobek domů a že v pekárně nemají zaměstnanci vždycky ty nejteplejší a nejvoňavější housky. A kde se něco obdobného neděje, tam to asi nadprůměrně ohodnocení zaměstnanci nemají vůbec zapotřebí. Napadají vás i taková povolání, v kterých je to nalevačku tak, že si nevypomůžou vůbec nijak? Třeba učitelky a uklízečky? Máte pravdu, ty by si jedině pohoršily, kdyby si svou práci odnášely domů.
A jak to dopadne se mnou? Mám jít na rehabilitaci až v lednu nebo to zkusit jinde s titulem? Ne, slibuji vám. Zkusím být tvrdošíjný a zatloukat se. No a do doby, než mi bude regulérně vyhověno, budu si rameno trpělivě rozcvičovat třeba tak, že si ruku budu strkat pětkrát týdně do míchačky.
