V jedné ruce sáček s plasty, v druhé dvě skleněné lahve, vycházím z domu. Zastavuji před hlavní silnicí, dávám přednost projíždějícím autům a zahlídnu i starší pár za silnicí, jak vychází po schodech ke dveřím svého domu.
Přejdu silnici, dávám si pozor na barvu kontejnerů, abych třídění nepopletl jako minule, a když mám splněno, dělám obrátku a zprava najednou uslyším:
„To je ten pan doktor?“ překvapilo mě, protože otázku vyslovila ona paní, kterou jsem s jejím manželem pozoroval, takže podle mých propočtů už měli mít oba po procházce a odpočívat doma na gauči. Ale zvídavost staré Blažkové řešit nechci, to spíš formulaci její otázky. Mně by totiž nikdy ani nenapadlo zrovna takto někoho oslovit. Neurčitě, divně, neosobně, hloupě. Napoprvé jsem nechtěl zapůsobit jako nafoukanec, ale ani nepřistoupit na její nesmyslnou mluvu, tak jsem se z toho snažil nějak rozumně vykroutit. Otáčím se vlevo, vpravo…
„To myslíte mě?“ odpovídám a přitakala.
Potom jsme spolu kecali už tak nějak normálně odkdy, kde, co a jak, ale stejně se to zase zvrtlo.
„Takže když nám něco bude, můžeme za Vámi přijít,“ neptala se, ale sdělovala mi, a její muž se u dveří bavil.
„Ne tak úplně, paní, určitě máte svého praktického lékaře, který taky nemá ordinaci doma, snad jenom když vám půjde o život mě zavolejte, a záchranku samozřejmě taky!“ snažím jí situaci jasně objasnit.
Známe totiž ty případy. Večer přijdou s blbinou, já v sobě lahvinku vína, a oni to poznají. Načež do éteru vypustí, že při léčení chlastám, a vlastně by měli pravdu. Dovětek, že to bylo doma ve volném čase, nikoho zajímat nebude, to už by informace nebyla tak atraktivní. Vivat vesnická svérázná ústní lidová tvořivost, která se rychlostí metelesku blesku postará o to, že já a alkohol jsme v ordinaci jeden tým. Časem někdo přidá bonus, že mi zdatně sekunduje i sestřička.
A aby toho nebylo málo, když se mi někdo z pacientů bude chtít zavděčit, a dolovat ze mě bude, co piju, a já popravdě přiznám, že nejraději víno, všechny žvásty o mně tím potvrdím. A nejen to. Onen vděčný a o mém koníčku informovaný pacient navíc usoudí, že víno jsem plácl jen tak ze skromnosti, že přece není možné, abych vzhledem k vydatným kolujícím řečem holdoval jenom obyčejnému vínu. Proto mi přináší tvrdý destilát, kterým se mi však vůbec nezavděčí. Ach jo!
Ale to jsem od vytyčeného téma úplně odběhl. Tím totiž byla nesmyslná otázka – viz název. Prosím vás, povězte mi někdo, proč se paní nemohla zeptat naprosto obyčejně, jako například: „Dobrý den. To jste vy, ten pan doktor, který se k nám přistěhoval?“ i když odpověď už samozřejmě znala. A proč nejdřív nepozdravila? Pozdravit jako první se samozřejmě sluší od mladšího a navíc od chlapa, ale já ji scházet ze schodů neviděl, já jsem opravdu nepředpokládal, že budou u dveří minutu jakože odemykat, čekat na mě!
Případ druhý: To však ještě není nic proti tomu, jak jsem byl kamarádem osloven v pět hodin ráno na větší horské chatě, kde jsme se jako přátelská banda ubytovali. Toho večera mi nebylo zrovna nejlíp a v noci se do mě dal i kašel a zimnice, takže jsem spal v ponožkách, v teplákách a třemi horními vrstvami na sobě. V pět ráno jsem šel ráno chodbou na záchod a zdržel se v kuchyňce, kde jsem z batůžku doloval Codein, když v tom najednou za sebou uslyším:
„Vrací se, nebo odchází se?“
Co to má znamenat, napadá mě okamžitě. To bylo česky? Tak se fakt mluví? Co jsem kde zameškal? Je to snad nějaká novinka, která mi unikla? A víte, jak jsem mu měl odpovědět? Neodchází se, zvrací se! Anebo: Jedině Lassie se vrací, tady se zvrací! Ale to on by nepochopil.
Navíc, když pominu kamarádovu nejapnost, čeho bych snad mohl být tehdy v rodinném kruhu schopen, anebo to měla být zřejmě ohromná legrace, povězte mi, proč se takovým způsobem může někdo ptát? Nejsem natolik jazykově schopný, abych tuto zvratnou otázku, nebo co to vlastně je, přesně pojmenoval, ale jistý si jsem tím, že zeptat se, jestli se zrovna vracím nebo odcházím, je mnohem pochopitelnější.
Tak si kolikrát říkám, a už to pro sebe beru jako pravidlo, že když si nejsem jist, jestli otázkou na jazyku neurazím, někoho neztrapním, že právě v takových případech je stoprocentně prospěšné jen jedno jediné: držet hubu.
