Běžná procházka se psy jako již mnohokrát. S Kirou a Nikolkou toho týdne už potřetí. Přivstal jsem si, abychom na žluté turistické lesní cestě nepotkali pěší výletníky a cyklisty. Když není nikdo v dohledu, Cane Corzačku Kiru
pouštím, ale má to svá rizika. Sice se nezatoulá, ale pořád nemá ráda všechny lidi. Nikolku zase držím na uzdě proto, že pořád někam pospíchá, odbíhá, ale lidem nebezpečná není. Aby z procházky něco měla, vypouštím ji až poslední kilometr, a přitom se modlím, aby se vrátila. V případě zatoulání, ať máme výchozí hledací stanici z domova. Ano, už se to vyplatilo.
První kilometr máme za sebou, čeká nás rozcestník - vlevo nebo rovně. Častěji volím doleva, tudy je kopec mírnější. Jenomže hned po odbočení si Kiru za obojek raději zacvakávám, ať mám pod kontrolou fenky obě. Na lesní cestě asi 30 metrů přede mnou totiž stojí auto, kolem kterého se potuluje nějaký chlap. Přibližuji se, řidič mě už zdaleka uctivě zdraví. Nejsem jím zrovna dvakrát nadšený, auto tady nemá co dělat! Pozdrav opětuji později a nepříliš nadšeně, protože k lidem, kteří brázdí lesy na prdeli za volantem, já úctu nemám.
Můj dnešní lenoch sice zastavil těsně před značkou zákazu vjezdu, ale co naplat, v lese už kilometr byl. Když ho se psy míjím, už sedí uvnitř, ale využívám chvíle, než nastartuje. Klepu na okýnko. Otevírá ho, znovu mě slušně pozdraví. Já na něj ale zhurta, že je před ním značka zákazu vjezdu, a že doufám, že to bude akceptovat... „Ano, ano, samozřejmě pane, a nezlobte se, omlouvám se, hned se otočím.“
Až mě to vyděsilo, jak poslušný byl. Žádné vysvětlování, žádná hádka nebo aspoň odpor, ale omluva, zdvořilost, naspěch měl hodně! A jak slíbil, tak i splnil. Vycouval, odjel, šlus, finíto.
Jenomže ne tak z mé mysli, nasadil mi brouka do hlavy. Co tam ten chlap dělal? Vykonával potřebu? Malou či velkou, ale proč zajel z hlavní silnice tak daleko? Nebo šel vynést odpadky? Jak moc byly nebezpečné? Když, tak určitě velmi. Ale zase – proč tak komplikovaně? Odskočil si na houby? Byl konec dubna, ty běžné ještě nerostly. Nebo snad kradl dřevo? Do malého kufru? Šel si stromky, nebo něco jiného jenom očíhnout? Jenomže co? Nic mě nenapadalo. Tím hůř pro mě, neznalost mě trápila, pořád jsem na to musel myslet. Ale cožpak nemám s sebou psy? Navíc Nikolku - Bloodhounda barváře? napadalo mě.
Podle zvyklosti podnikáme pětikilometrový okruh, kterému prakticky říkám lízátko. Už se vracíme, brzy se napojíme na tyčinku. To je právě ta první i poslední křižovatka procházky, odkud to je na místo činu jenom kousek. A pak - hop přes nízký příkop, s oběma psy vyrážím do lesa na průzkum. Jde to ztuha, skláním se, jak můžu, ale i tak jsou psi nižší, pohyblivější, odolnější. Přeskakuji větve stromů, vyhýbám se těm vyšším, ale ty nepřekonatelné mě pružně šlehají, a co teprve nevyzpytatelné pařezy a křovité houštiny, které mí společníci ani nevnímají. Jsem tahán, vláčen, je to náročné. Kira chce doprava, Nikolka doleva, dvě vodítka a strom přede mnou. Holky neblázněte, už dost! Tak daleko by s mrtvolou nezašel ani ten nejdůslednější vrah stopařek!
A pak mi to došlo. Jak moc jsem byl nepříjemný, jak moc jsem riskoval. Jak to jenom říkal? Hned po prvním pozdravení totiž utrousil něco jako: Já jsem si tam jenom něco… Ať už to bylo cokoli, byl jsem příšerně neopatrný. Vždyť to mohl být kdokoli!
Od opravdu nevinného, bezúhonného člověka po zrůdu nejvyšího kalibru. Že ne? Protože se choval jako slušňák? Tak to jste viděli málo kriminálek a thriller ani jeden. Byl jsem dotěrný a drzý, to ho mohlo vyprovokovat k agresi, dedukuji, co všechno se mohlo stát. Snad se zalekl toho, jak zajišťuju ostrou Kiru, toho, že jsme na něj byla trojitá přesila. Ale nic platno, kdyby měl střelnou zbraň… Hrůza pomyslet, už nikdy bych se neměl chovat tak laxně, chovat se hnusně k neznámému člověku na překvapivém místě. Důrazné školení o zákazu vjezdu komukoli, si pro příště rozhodně odpustím.
Vracím se s nepořízenou, ale aspoň s vědomím, že jsem pro rozřešení udělal aspoň něco, s úlevou, že psům ani mně se nic nestalo. SPZetku auta jsem sice neznal, ale Hyundai byl tmavě modrý nebo černý. Hlavně však, řidiče bych poznal stoprocentně. Vypadal totiž jako mladší brácha už bohužel zesnulého herce Jaroslava Šmída, doktora od jezera hrochů. Ale proč vůbec takhle katastroficky přemýšlím, když se s velkou pravděpodobností nic nestalo? …
O čtyři týdny později, zrovna neděle dopoledne byla, si s přítelkyní na terase v klidu vychutnáváme kafe, psi kolem nás škemrají o buchétku, koňské hlavy na nás z boxů prosebně civí, jako by mezi nás chtěli taky, kohout Ferda pozdně zakokrhal, když v tom… Kolem nás frmol! Projede policejní auto. První, druhé, třetí! Nehoukají, jen blikají, ale sakra naspěch rozhodně mají. Škoda, paráda mohla být o to větší, stále ve mně dřímá dušička malého kluka.
Hned bylo jasné, že dopolední idylka končí. Vyděšeně se na sebe podíváme, pochopili jsme se. O historce Olina věděla, také ona si na ni hned vzpomněla. Dopíjím kafe a se slovy, že se jdu přiznat, vyrážím do lesa. Poprvé v životě autem. Třesou se mi ruce, ale výmolovatou cestou to nebylo.
