… nic proti této větě v chatové osadě na přivítanou, říkáte si, jenomže když našim hostitelům nevidíte do tváře, protože si rukou zakrývají oči a sklopený obličej jim směřuje někam do země, je to trochu zvláštní. No tak jim svítí slunce přímo do očí, řeknete si a všechno chápete, jenomže když vám takto oslepeni míří s namířenými pravačkami pozdravně vstříc a s těmi vašimi se míjejí, bylo těžké se nezasmát.
Naši hostitelé byli zřejmě ukázkovými vítacími typy, neboť uvítací ceremoniál pokračoval. Když už, tak místo bábovky s kafem nás mohli poctít šampaňským s jahůdkou, říkám si, ale pořád lepší bábovka dusivka, než chleba se solí. Lustrační rozhovor byl za námi, teď mi k tomu všemu chybí už jenom společné foto, pomyslím si a pak by nás mohli už propustit. No netrefil jsem se? Stoprocentně! Přiznávají, že si fotí všechny hosty, prý na památku. Celkem deset snímků, což obnášely kreace zepředu, zezadu i z boků, by jim prý mohlo stačit, až pak se zdekovali a my se konečně mohli jít vybalit.
Kriste pane! Do čeho jsme to vlezli? Jenom do chatičky, kde je špína a děs! Děti, hlavně těm pavoukům nedávejte jména a ty koukej najít vysavač, hadr a kbelík! Hádejte, komu byla určena tato milá slova?
Nic takového nebo podobného jsem nenašel. Ruku na srdce, divíte se? Protože se však bezejmenných pavouků a jiné havěti neštítím, brzy byla má ruka obalena do hedvábné rukavice s pohyblivými okrasnými vzorky. Tak to bychom měli, ohodnotila moji zásluhu žena a šli jsme se podívat na záchod a do koupelny. Koupelna na první pohled spíš nic než nic moc a vše korunoval sprchový kout, kterému, podle oděvního vzoru, by náleželo označení XXS. Středně velký pes by měl problémy se v něm uvnitř otočit, kdyby se mu tam zachtělo honit si ocas a co teprve já? U mě honění nepřicházelo v úvahu, já budu rád, když tam při otevřených dvířkách provedu vlevo a vpravo v bok. Zde tak vidíte příkladný vzor toho, jaké máme my muži štěstí, jak se nám vyplatí, když máme o jednu mozkovou buňku víc než obyčejní psi.
Hned vedle koupelny byl záchod. Po otevření dveří nás zamrazilo a to hned dvakrát. Byl to prostor tak úzký a malý, že když jsem si na mísu sedl, ani jsem netušil, že až tak moc se dají skrčit moje kolena, zvláště to levé, operované, mnohými rehabilitacemi prý maximálně rozcvičené. S koleny u brady, pevně usazen jak v kokpitu Formule 1, avšak volant nikde. Držet bych si mohl tak maximálně, víte co? Naštěstí rukama jen tak tak dosáhnu na zeď před sebou, kde mě láká sníh, takže si z něj dělám koule. Cože? Na zdi sníh? Teď v létě? Houby sníh, houby a plíseň to je!
Ale jinak dobrý, chatičkoví sousedé taky ušli. O těch vlevo jsme ani nevěděli, třebaže jsme je pokaždé zdravili a tolik toužili po odpovědi. Copak bába, ta byla v pohodě, ale dědek se nám moc nezdál. Bába v chatce věčně chrchlavá a zavřená a kam dědka posadila, tam byl. Z terasy furt vejral na bazén a když se něco dělo na hřišti vedle, tak si židličkou jen trochu poskočil a upřeně hleděl zase tam. Jednou na bábu lamentoval, ta mu přinesla čepici a zas byl tři dny klid. Kdyby ho někdo natáčel na video a pak si záznam prohlížel, kameru by roztřískal v domnění, že koupí videa, co jenom fotí, hrdě zas jednou zasponzoroval vychytralé podvodníky. No tak co, pozdravu jsme se od dědka nedočkali, ale když ne slyšet, tak aspoň, jak na něj otevíráme hubu, přece musel vidět. Všechno bezvýsledně a tak si všichni myslíme, že hlavu měl snad jenom na tu jeho fešáckou čepici a na mozek pořád ještě čeká.
Ti vpravo byli přece jenom trochu jiní. Dědek sice taky furt kamsi vejral, ale aspoň při tom chodil, protože donáška piva z hospody se nekonala. Jeho natupírovaná bába se co chvíli natřásala u bazénu a běda tomu, kdo by ji postříkal, natož aby jí jedna jediná kapka vlasy zasáhla! Velmi převelice si tak zakládala na tom, aby ráno co ráno vypadala tak, jako kdyby strčila ruku do zástrčky a svým hnízdem na hlavě mohla všechny kolem strašit celý den. Na svého dědka si troufla jenom jednou, když mu vyčítala, že pořád chlastá a chtěla ho jít vyvenčit. K procházce se neměl ani náhodou a v tichosti odešel za chatu. Bába ho za chvilku zmerčila jak visí na plotě a civí někam do dáli, což se jí asi taky nelíbilo, ale jemu prý bohatě stačí se po okolí dívat a nepotřebuje k tomu žádnou procházku.
Svému pozorovacímu talentu však příliš dlouho vyniknout nedal, protože najednou, nám i bábě, zmizel z dohledu naprosto nepozorovaně. Ta ho pak našla v nejbližší hospodě, jejichž půlnoční příchod zcela jistě nikomu z osady neušel.
Ještě, že jsou mezi námi ty podnikatelské šmudly, co nedokážou vzít hadr a vysavač do ruky, ale hlavně, že tak rády neztrácejí čas povídáním a focením, ještě že jsou na světě ti paličatí dědkové a namyšlené přemoudřelé báby, protože bych jinak neměl o čem psát. A to jsem vám ještě zapomněl říct o tom, jak nám uřvaní nevychovaní frackové píchli balón a do bazénu hodili sandály, jak jsme naše osušky zahlédli v kufru cizího auta a jak svědomitě nám francouzští cikáni hlídali kola.
