Tak ti mám takový nějaký divný pocit z toho dalekého Ria, respektive z těch co tam jsou a mají s olympijskými hrami co do činění. Ne ze sportovců, ale ze sportovních komentátorů a expertů. Neházím všechny do jednoho pytle,
ani tu práci jsem si nedal, abych jejich glosy jmenovitě identifikoval, protože jsem lenivý. Ale ne až tak, abych se teď celé dny jenom válel u televize a neunikla mi jediná přenosová minuta. Sporty si vybírám, i tak jsem si bohatě „přišel na své.“
Tak třeba stolní tenis: Do druhého kola nepostoupili tři z našich čtyř reprezentantů, což bylo komentátorovi divné. Nechápal, že neznámý Egypťan nebo 350. Uzbekistánec ve světovém žebříčku porážejí našince, umístěné výš nad nimi. I ta naše hráčka měla podle papírových předpokladů vyhrát... No, měla! Jako by o zapeklitosti sportu, jedinečnosti okamžiků v něm, komentátor - odborník, nevěděl pranic nic. Podle něj by zřejmě stačilo dát si vedle sebe aktuální pořadí soupeřů a frnk! Ten výše postavený vyhrává a postupuje, takže ani hrát by se nemuselo.
Tenis: Úžasný deblový zápas našich proti Williamskám, v kterém byla hlavně Šafářka naprosto excelentní, vítězná děvčata jako v tranzu z toho, že se jim proti favoritkám daří. A už jsme zase u toho: Překvapovalo to i komentátora, který jako by byl s naší prohrou smířený už předem, a jen těžko si připouštěl opak. Že nebyl ve formě zpečetil glosou o mihotání protihráčky na síti, když každý její přeběh ke středu mašina Šafářová vystihla a podélně ji prohodila. Povídal, že by spíš vsadil na náhodu. A to si myslím, že už docela hraničí s přeceňováním soupeřek, tudíž se znevažováním kvalit našich hráček!
I pozorný rekreační tenista přesun nebo klamně naznačený pohyb u saka od základní čáry vycítí, pozná. O to snadněji, když Williamska přebíhala o krapet dřív než měla, tím spíš, že Lucka je profík. A taky žádná tenisová hlupka, takže toho jen logicky využívala. Nevím jak komu, ale mně z toho nevychází žádná náhoda, pane vyvolený - povolaný!
To však není nic proti tomu, s čím se komentátor, a cyklistický experet mu dával za pravdu, vytasil v závěru silničního cyklistického závodu. Tři až pět kilometrů před cílem vedl Polák Majka asi s dvacetisekundovým náskokem před dvojicí pronásledovatelů, což pro dva české znalce u mikrofonu znamenalo, že je všechno jasné – Polsko má zlatou. Věřte mi však, že mně se to až tak jednoznačné nezdálo. Chudák osamocený Polák na dohled dvěma stíhajícím divočákům. Několik vteřin - to přece nemůže být v cyklistice tak obrovský náskok? Navíc v závěru? No ztenčoval se, ztenčoval…
Touha po vítězství může být až neskutečně silná, ale s pronásledovali v zádech, to stačit nemusí. Dva nabuzení hoňáci Majku uštvali, kilometr před cílem v pohodě dojeli a vysílený Polák bral smířeně bronz. A samozřejmě, dva sportovní experti se tomu tuze a dlouze divili!
Jako by snad žádný z nich nejezdil na kole, jako by tenisový komentátor nikdy nestál na antuce, a ten ping-pongový jako by nic nevěděl o tom, že výsledek nedělají statistiky, ale rozhoduje aktuální forma, jedině výkon v zápase! Myslet na žebříček, uvažovat způsobem já ho nemůžu porazit, protože je přece papírově lepší, je tou nejlepší cestou k prohře.
Víte, vážení komentátoři a experti všeho druhu, to já jsem měl být vyslaný do Ria! Já dělal atletiku, na fotbalovém hřišti střílel góly, nadšeně hrál badminton a stále hraju tenis, stál jsem i za pingpongovým stolem, jako skoro každý plavu, běhám a jezdím na kole. Někdy. Dokonce jsem se zúčastnil i dvou házenkářských tréninků s počtem vstřelených branek nula. Chci tím říct jenom to, že kdybych v Riu byl místo vás, buď bych méně pil, nebo bych více logicky uvažoval a vymáčknul tak ze sebe kvalitnější moudra. Tam nejste u piva v hospodě, ale poslouchají vás tisíce rádoby expertů jako já :-)
Blog píšu u televize během druhého fotbalového poločasu, tedy hned po úspěšné čtyřhře našich skvělých tenistek, kteří porazily Kanaďanky. Uf, to ale bylo! Stálo mě to nejenom nervy, ale i sto gramů oříšků, dlouhou klobásku neznámé gramáže a samozřejmě nezbytnou lahvinku bílého pozdního sběru k tomu. Ale to rozčilování stálo za to! Nervózní jsem byl až tak, že jsem si po vyprázdnění mističky s oříšky a sklenice vína šel v jedné pauze na nášup, abych si lil a sypal nezbytné fandící ingredience opačně. Ne, opravdu jsem byl nervózní, ne opilý! Kdyby mě někdo pozoroval, určitě by něco nemístného podotknul i k tomu, proč si nalívám bílého vína téměř plnou sklenici, když bonton káže maximálně třetinku. Inu, odpověděl bych mu, víno mi v tom fofru nestihne zteplat ani náhodou, protože zapíjím každý získaný fiftýn našich.
A co kdyby naše skvělé holky i přes mou neutuchající pomoc nevyhrály? I na to mám jasnou odpověď: Rozdávání spokojenosti je pozitivní, tak proč neudělat radost taky někdy soupeři, že? Vždyť nejde o život, je to jenom sport, vyhrály lepší, a propos - krasavici Boulevardovou v úchvatných černých šatičkách bych zase rád viděl, takže tak.
Zdravím tak Rio, už aby to tam cinklo! Udělat radost sobě je přece jenom větší radost, než ji dopřávat ostatním.
