Suchá výzva k fair play

Pod dojmem polívací charitativní akce na ALS, o jejímž provedení si myslím to, co ve svém blogu kolega David Vlk, ( k jeho přiblblosti přidávám teatrálnost a opomíjený wetlook, ) mě napadla sportovní fair play alternativa. A sice: začal bych fotbalovou.

Víte, ústní slib čestnosti ( vojáci připravenosti a oddanosti vlasti ) skládají politici, právníci, lékaři i jiní vysokoškoláci, ale už ne třeba profesionální sportovci, jejichž výdělky se se vzdělanými nesportovci sice dají srovnat, ale jsou nesrovnatelné, jestli mi dobře rozumíte.

A proto: myslím si, že by nebylo až tak úplně od věci zavést něco podobného u nich, zvláště u těch sportů, u kterých je problematičnost subjektivního posuzování hodně kritizovaná. Nabízí se tak především kolektivní kontaktní sporty, jako třeba kopaná, hokej, florbal, házená, košíková…

Slib fair play, tak jak ho skládají vybraní sportovci světa na olympijských hrách, by měl dle druhu sportu jisté nuance, takže pro fotbalisty by mohl znít třeba takto: „Slibuji, že budu hrát čestně a nezáludně. Když se proti pravidlům proviním, přiznám se, i kdyby rozhodčí mínil jinak a „uškodil“ bych týmu.“

Každý hráč by tak měl mít čerstvě napaměti doznání svého faulování a ani nebude svůj pád filmovat či jinak podvádět. Přizná ruku i poslední dotek míče před autem a to by mohlo pro začátek stačit.

Že by byli rozhodčí na hřišti časem zbyteční? Nemyslím si. Jednak si nedělám přehnané iluze o tom, že by pouhým slibem, ( zohlednění rozdílné kvality uvědomění a chápání borců,) došlo k obratu o 180 stupňů okamžitě a také: Kdo by rozdával karty, posuzoval problematické souboje tělo na tělo, ofsajdy a označoval přesné místo přestupku? Kdepak, v zápalu boje nestihnou hráči všechno, od nich by se z hlediska dodržování fair požadovala pouze serióznost a úcta k soupeři. A nemyslete si, to není zrovna málo, ale jak hodně by zrovna to rozhodčím jejich rozhodování usnadnilo a zpřesnilo!

Chcete příklad záludnosti a postihu? Máte ho mít: Dojde k faulu, který bude vyžadovat půlroční léčení? Nabízí se demonstrativně odstrašující, ale férové řešení – kromě červené karty v zápase nebude stejnou dobu hrát ani viník.

Poctivý slib sportovců k fair play by tak nevyžadoval žádný finanční obnos ani promáčené triko, ale docela obyčejné dodržování slušnosti, které by se mohlo vměstnat třeba do předzápasového povzbuzujícího rituálového pokřiku, aby na čestnost mysleli všichni hráči neustále. Doposavadní, trapně ojedinělé oceňování sportovního fair play chování by se tak stalo minulostí a napřetřes by se dostávalo jedině to odpuzující. A kdyby žádné nebylo, tím líp.