Rozhodnuto, ples bude ve stanu!

Když jsem se před 5 lety stěhoval z útulné chatičky za současnou manželkou do…, no prostě do bydlení jiného, postupně jsem si začal uvědomovat, že: Ačkoli se jednalo o místo pouze 35 km vzdálené a pracovní místo přibližně

jakbysmet, všechno bylo jiné!  

Sousedy z malé chatové oblasti vystřídali jiní, přibyli příbuzní mé vyvolené, každodenní roztápěcí rutina a večerní dva rohlíky s klobáskou rovněž zaznamenaly změnu, božský klid vystřídal neklid, rozpaky, nedorozumění. Ale vše v dobrém, duchu veselém.

Ples prý bude jako vloni ve stanu, sdělovala mi má milá, a já jakože chápavě přikývnul. Ale pro sebe si říkal – jsou tu vůbec normální? Kde jsem se ocitl? Nebo spíš mezi kým? Proč ve stanu? Bude to snad nějaké cirkusové šapitó? Nebo ten největší stan ve stanovém městečku? Opravdu tady někde  je? To tu poblíž nemají skromný společenský dům nebo aspoň nějakou, jenom mírně zapáchající školní tělocvičnu? No, neměli, mají totiž Stan. Je to totiž vesnička s parádním kulturním domem.

S  názvy obcí ještě není konec. V sobotu si prý pro pečivo zajedeme do Benátek. No, hahaha, další vtípek, nedorozumění, říkal jsem si. Na to už nikomu neskočím, to jako do Benátek italských? Co je to za nesmysl? Dobře, v tom lepším případě 140 km daleko do těch našich nad Jizerou. No, sranda taky nic moc. Ne, v pohodě, to není tak daleko, uvidíš. A taky že jo! Houbeles ty cizí Benátky u moře, ani ty nížinné, ale hned ty naše vedle, 605 m n. m.

Na hasičskou akci se prý koupí uzeniny od Francouze. A sakra, říkal jsem si, tady se hasiči nezdají. Pokladník je asi známá firma! To jim české klobásky nechutnají? To jim uzeninu musí někdo dotáhnout až z Francie? A s pitím budou ti žíznivci taky tak fajnoví? Pro vodku se pojede do Ruska nebo do Finska? No, když jo, tak to určitě bude stát za to! A vy už určitě tušíte, jak to s tím Frantíkem dopadlo, že to je náš pan Francouz. Tak jako páni Němcové, Rakušani, Poláci a jim obdobní.

Uvízlé auto prý z pole vytáhl až Lakatoš, slyším si povídat kamarády a domýšlím si, že obdivuju čin nadmíru ochotného cikánského svalovce, který svou sílu často uplatňuje i při těžké práci v lese. Neskutečné, a vyslovuji přání tohoto vysočinského Frantu Kocourka poznat. Všichni kolem se mi smějou a slibují, že mě někdy traktorem Lakatošem svezou.

Na začátku mé soukromé praxe mi sestřička v ordinaci sděluje, že kolem poledního na nás zaťuká kocour. Proč ne, říkal jsem si, asi nějaká místní rarita, prostě kocour, který tady obchází kde koho, který si všiml, kdy nám dováží obědy, a protože je chytrý a mlsný zároveň, ví, kdy má u nás největší šanci na úspěch. Než mu chamtivý doktor všechno zblajzne!

Pořád nic, hlásím sestře při pohledu na okna deset minut po dvanácté.  Tak to bude mít zpoždění, asi se šel nejdřív naobědvat, dozvídám se. To už jsem nechápal vůbec nic. Kocour, který nám po obědě přijde jen tak zaklepat na okno, cha chá! Nebo že by už svačinka? Tak jo. A jestli řekne i dobrý den, tak mu klidně odpovím. A taky že jo! Pan Kocour zaklepal na okno o půl jedné, předal mi zprávu z kardiologie, a já mu na pozdrav nejenom odpověděl, ale i poděkoval.