Odpočinek: po obědě nepovinně povinná siesta. Snažím se číst Balabána – Zeptej se táty. Nejde mi to. Počkám, až budu v depresi a nikoho se na to nezeptám. Usínám tak s Vieweghovou Biomanželkou a spí se mi s ní věru moc dobře. Odpusť, „kámo“.
Na pláži dočítám jeho Další báječný rok. Po třetím koktejlu si při pohledu na obrovitou titulní fotku autora dovedu velmi věrohodně představit, kolik promile musel mít při focení on. Všechno je ale relativní. Někdy mi stačí jedna piňakoláda a rozesměje mě obyčejný kamínek na pláži.
Čtu si a děti vyrušují. „To sakra nemůžete být aspoň chvíli zticha? To se pořád musíte o něčem dohadovat a škádlit? To nemůžete jen tak klidně ležet a dívat se třeba do stropu?“ Kupodivu byl pak klid. Pět minut a stále ticho. Velmi znepokojující klid. Deset minut. Obava. Nevydržel sem to. „Co blázníte? Není vám něco?“ Co by, nic. Jen tu tak klidně ležíme a díváme se do stropu.
Terasa: máme jedinečný pohled na balkónové sousedy, bazén s mořem v povzdálí, ale především na protější camp. Za ranního klidu začínám z terasy pozorovat ten cvrkot. Dopřává mi ho plným douškem pohled na umývárnu a záchod. K rozpoznání nemusím mít žádný mimořádný pozorovací talent, neboť mě o tom utvrzují lidičky s ručníkem a vlajícím toaleťákem v ruce. Už po týdnu jsem tak schopen přesně říct, kdo z kempu v osm už byl nebo ještě nebyl.
Na druhou stranu, odkud se večer co večer ozývá šílený kravál z polského hotelu, nevidíme. Přesto si dost dobře dovedu představit tu jejich Bolek i Lolek animační show pro tři děcka na trampolíně a dvě dvojice v restauraci. A také pro 150 snaživě usínajících hostů ve svých postelích.
Znáte pět nočních dovolenkových K? Myslíte si, že ne? Tak vám je připomenu. Kravál (hudba odevšad, nezřídka i proud tří hudeb s průsečíkem právě ve vaší posteli,) kokrhající kohouti v 5 a v 7 hodin ráno, nadmíru ohleduplné kouření sousedů na balkóně, kterým vám vysmradí celý pokoj a úřadující komáři i s celým našim slavným Biolitem.
Co dělá Bára? ptám se z terasy. „Co by? Fotí se,“ dozvídám se od synka. Cože? Zase? Módelka jedna! „Ale ona si fotí jenom oko, potřebuje ho zvětšit. Prý ho má červený.“ A není ona nějaká divná? „A proč by měla? Včera si fotila palce u nohou.“ Ani nechtějte vědět, co bych si přál vyfotit kvůli zvětšení já. Když děti fotí mě, jsem v klidu. Abych byl upřímný, zvěčňují mě docela často, ale pak zakroutí hlavou a hned mě zase mažou. Nevím na co pořád čekají, vždyť lepší to se mnou už nebude.
Vzpomínka: V mobilu si prohlížíme fotky našeho pejska Bóni. Ještě u toho štěkat a máme ji tu v zobrazení 3D jako na dlani. Máme ji moc rádi. Až umře, uděláme jí hrobeček v zahradě na tom místě, kde dělá nejčastěji svůj bobeček.
Ve výtahu: Jedu s jednou paní a její holčičkou a něco si povídají. „Jéjej, a já si myslel, že jste z Polska,“ říkám jim popravdě. Utvrzují mě, že nikoli. „Jenom se nedělejte. Teď už vím, že jste Poláci, ale umíte i perfektně česky.“ Druhý výtahový příspěvek je pouze přejícný. Jednou mě přepadl takový chtíč, že kdyby na to přišlo, ze třetího patra dolů bych nemusel výtah ani zastavovat a bylo by včas po všem.
Nejenom ve výtahu nám mnozí rekreanti připomínali naše známé a populární osobnosti, zastoupené především detektivním žánrem. Takže tam s námi byla nejenom naše paní sousedka, ale i inspektor Kožak a poručík Columbo! No a považte, jaké my měli štěstí, dokonce tam byl i se svou manželkou! Avšak ani ten, kdo se nikomu nepodobal, smutnět nemusel. Takovým případům jsme přisuzovali jména taková, jaká si podle nás svým chováním či zjevem zasloužily. Hnedle tu pak byl pan Vyzáblý a rodina Velrybova, paní Chytrá s panem Inženýrem a paní Siréna s panem Bezedným.
„Bože, ty jsi ale tlustý ošklivý hošíček,“ povídám jednomu obéznímu dítěti. „Mamíííí!“ Prchám, nebyl to Řek.
Výlet: Prohlídka pamětihodností, naše průvodkyně zavítá i do tajů řecké popmusic. „Určitě všichni znáte Denise Rusose.“ Dva přikyvují, většinu to nezajímá, já nesouhlasně kroutím hlavou. „Ale to byste mohl, nedávno absolvoval evropské turné a byl až na Slovensku.“ Neznám, nevzpomínám si. „Vždyť je to naše generace! Tak znáte aspoň jeho největší hit Goodby my love, goodbye?“ Ani pak jsem ji nepotěšil. Takže průvodkyně, které je určitě o patnáct let víc než mně, ze mě udělala staříka. Vše korunuje tím, že si začne pozpěvovat. Když mě míjí, i já se jí hlasitě vyznám: I love Justin Bieber! :-)
V archeologickém muzeu na nás čekaly sochy a další vykopávky. Většinou postavy bez hlav a hlavy bez těl. „To je Zeus, to je Héra a tamto Afrodita“. Nejde mi do palice, jak se pozná, která hlava na jaký krk patří. Ale nezeptám se, ještě bych byl za puntičkáře. Všude je zákaz dotýkání a nedej bože, čehokoli vynášení. Mám docela obavy z toho, jestli se nezpustí alarm, až bude vycházet naše parta důchodců. Nejvíc bych to však přál paní průvodkyni.
Domov: Vážím se. „Ani se mě neptej, jestli mám víc než devadesát.“ Následovně to vidím asi takto: snídaně nic, oběd polovic a večeři odevzdám nepříteli. Škoda, že mi už není nablízku naše paní průvodkyně.
