Začnu hezky od podlahy, takže koupelnou: Velké zklamání nad malou strmostí podlahy k odtokové mřížce. Srovnání s minulým Zakynthosem nesrovnatelné. Tam byl sráz takový, že by se k otvoru samovolně rozjelo i autíčko na setrvačník. Letos jsme tak měli louže všude kolem, ale předloni, když jsme si nedali pozor, jsme rázem jeli jako po skluzavce.
Nad umyvadlem náplň se zředěným tekutým mýdlem. Dvacet střiků na dlaň mě dosti zdržovalo.
Koupelna se záchodem tak vysokým, jsem se setkal poprvé. Připadal jsem si na něm jak Vietnamka na sedadle ve vlaku, dětsky kmitající nožkama. Použitý toaleťák, klasika – do koše opodál. Občas se někdo zapomněl – ještě, že mám tak dlouhou a ochotnou ruku.
Našeho obvyklého „nesplachuj, jdu taky,“ jsme se nezbavili ani na dovolené. Na žádné dovolené!
Postřehy od moře: bójka nejde vytrhnout, jenom uřezat. Definitivně tak ruším pořekadlo, že co nejde silou, jde ještě větší silou.
Moře je výborné nejenom na čůrání, ale i na vyprdění. Měl jsem i velmi silné nutkání vyzkoušet si i utopení cizích dětí kolem, které se baví tím, že pořád jenom řvou.
Voda špinavá i čistá, vlny proměnlivé. S jednou medůzou v moři a osamělým hadem v bazénu.
„Velký vlny, co?“ uslyšel jsem v zahradě. „A mohly by být ještě větší. To by se pár důchodců utopilo a hned by státu bylo líp,“ informoval mě jeden rekreant. Věděl naprosto přesně, co říká. Sám byl důchodce a toho dne se ke břehu ani nepřiblížil. A bacha na vlny i jinak. Zákeřně kapou do ucha.
Na lehátkách byly lepící páskou upevněny kelímky na plážové drobné. Jenom mimořádní Češi přišli na to, že se na malé pohárky dá velmi vkusně pověsit i přinesená taška.
Otravní plážoví kočovníci s nejrůznějšími cetkami, mi připomínali nevyžádanou reklamní poštu a mejlové spamy.
Kdo si dal na u moře nebo na baru aspoň nějaký ten drink, měl plážový servis „zdarma.“ Jediní my měli potíže proto, že jsme po sobě poháry hned vyhodili. Barmanka tak nevěděla, že my jsme už pili a tudíž zaplatili. Příští dny jsme holt museli mít na stolečkách neustále bordel. Můj tradiční, jasně konkrétní příkaz: něco odnes a někam to dej, tak na pláži nemohl najít uplatnění.
Na lehátkách každodenní ukrutná dřina. A to si představte, že někdo si k tomu všemu ještě i čte!
I my jsme měli štěstí na svého osamělého šnorchlového Účastníka zájezdu. Jenže ho nikdo nenačapal. Škoda, ta diskuze potom na pláži, i s celou naší rodinou, by byla určitě velice zajímavá.
Živočichové: dvojí setkání s želvičkou, která nikam nespěchala. Toulaví psi a kočky zmrzlinu ze zdvořilosti ochutnají, pak jim už moc nevoní. Mně potom taky přešla chuť a psi si zase znuděně lehli. Kdybych po nich kornout dolízal, nejspíš bych lehl taky.
„Tatí pode mnou jsou ryby! Bojím se, že na ně šlápnu!“ Holčičko, neboj se. Kdyby se ti to podařilo, byla bys první na světě.
Vodní sporty: Kupříkladu házená – „Kde jsou děti?“ V bazéně. Hážou si tam. „Ale míč mají tady.“ Oni si tam po sobě házejí brýlemi. Neboj, ne tvýma, jenom potápěčskýma…
V moři si jedna rodinka házela tenisovým míčkem. Jak jsem pozoroval tu paní, žasl jsem nad její obdivuhodnou schopností hodit míček pokaždé co nejblíž a chytit jeden z desíti a to dokonce i přesto, že se před ním bránila zkříženýma rukama a zavřenýma očima, seč mohla. „No tak co, no, nejde mi to. Taková jsem, já jsem si tě taky vzala takovýho a tak to taky zůstane!“ měla v tom jasno.
Obrovský talent měla i na to, jak se na docela klidném moři, ve snaze lehnout si na lehátko, urputně prala s ním i sama ze sebou.
Jídelna: pro lepší pochopení náš slovník: uklizečka – šmudla. Servírka – cuchta. Číšník – manekýn. Barmanka – pizizubka a to fakt vůbec nepřeháním. Urazil bych hlodavce.
Připadalo nám, že hotelové šmudly umí vždy naprosto přesně vystihnout dobu pro úklid našeho pokoje a to do tehdy, kdy se zrovna vracíme z pláže a že restaurační cuchty umí jenom čtyři cizí slovíčka. Big, small, pivo a OK. A jenom dvě ze čtyř si neustále pletly big a small. Zbylé dvě chodily do mezinárodního jazykového kurzu znatelně pravidelněji.
Pozadu však nezůstávají ani naše dvě děti s výukou čtyř a jedním rokem angličtiny. Přistihuji je při koupi zmrzliny. „Dobrý den. My bychom chtěli: uan tudle, uan tudle a taky ještě uan tudle!“ Pak k nám přichází asi šestiletá polská holčička a bravůrní angličtinou povídá: I would like to buy an ice cream – strawberry and vanilla, please.
Ke konci dovolené jsme svorně dospěli k názoru, že nejčastějším slovem a zároveň i volaným jménem, je v Řecku: „María, e!“ Neslyší-li dotyčná María poprvé, určitě zareaguje na hlasitější: „María, E!“ Možno stupňovitě a téměř do nekonečna opakovat dle potřeby. A taky se tak dělo.
Řekyně jsou snědé, škaredé a to i přesto, že nás nejčastěji obsluhuje ta nejsvětlejší z nich. Proto jí říkáme paní Sýrová. Pijeme víno. Většinou džbánek nebo dvě. To se pak všechno líp snáší. Někdy i tři. Řekyně nejsou vůbec ošklivé.
Nedoporučuji jíst chobotnice. Přinesou vám deset centimetrů ocásku, to mírně tuhé cosi chutná tak, že vlastně ani nevím jak a chapadlo se vám mezi zuby dostane snadněji než zubní nit. Taky tu nebožku musí po ulovení půl hodiny otloukat o kámen.
Ráno jsem měl kromě špatného svědomí i pálení žáhy a beru si 20mg inhibitoru protonové pumpy. Znám tři prodejní názvy tohoto léku, protože mi je nabízeli zástupci tří farmaceutických firem, ale neprozradím ani jeden. Proč taky, Kanáry mi nikdo z nich nezaplatil. Ba ani Vysočinu. Pořád jenom samé propisky.
