No tak se chlapče budeš muset už konečně smířit s tím, že pětadvacítky ti už netykají, u doktora nedostaneš obrázek, ale ty jemu dáváš 30 kaček a že tě už nepřitahuje žádný film, který je mládeži nepřístupný. I ty vlasy se ti už nezvladatelně nekroutí, zato teď šílíš ze svých šedin s pleškou ve vývinu, která ti zeje pod krátkým sestřihem. A vůbec, buď rád, že ještě takhle žiješ, bude podstatně hůř.
Když už o tom jen tak malinko přemýšlím, dopátrávám se ke dvěma předělům, které mi řekly, jak dospívám, jak stárnu. Ten první nastal tehdy, kdy mi obchodě poprvé řekli, pane co si přejete. Já koukal kolem dokola, ale vedle mě nikdo. Nekecám když tvrdím, že pak jsem raději chodil do těch krámů, kde mi ještě tykali. Pro toho, komu ještě v deseti letech tvrdili, jak jsem moc hezká holčička s plavými vlásky, docela slušný náraz.
Pro toho, kdo si svačinu kupovat nechodil, mohlo být první setkání s dospělostí poznamenáno úplně jinak. Třeba vydařeným francouzákem nebo prvním kousnutím do cizího jazyka, prvním ochutnáním piva nebo následnou kvalitní šavlí, bezesnou nocí strávenou mimo domov nebo prvním pořádným výpraskem, prvním užívám tabletek na trichomoniázu, které vám přišly od slečny v dopisní obálce nebo vašim jadrným zvoláním, já se na tu děvku vyseru!
Druhý předěl mě zastihl u zrcadla asi tak kolem pětatřiceti, když jsem zjistil, že nemám co mačkat. Kde jsou? Kde ksakru jsou mí věrní kamarádi? Že bych se špatně díval? Odložil jsem své brýle na dálku, odmlžil sklo, ale bezvýsledně. Na mou duši, nejsou! Uhry chcíply.
Od tohoto okamžiku jsem si hodně začal vážit vzpomínky na první a poslední pionýrský tábor, na ten výraz rodičů po mém příjezdu, kdy jsem byl celé tělo samá žlutá čepička, ale totáč! Úplně jako širé pole řepky olejky v rozpuku. Naštěstí pro mě jsem byl po vřelém obejmutí hnedle o pět kilo lehčí a ti kolem mě zase o cosi bohatší.
Jenomže co já teď před zrcadlem budu dělat? No, rozhodně se ho nebudu ptát, kdo je na světě nejkrásnější. Kupodivu na sebe odpověď nenechala dlouho čekat. Jak perfektně přírodou zařízeno! Stříhání chloupků z uší a nosů, zástřihy obočí, toť můj nový zrcadlový ceremoniál! Zvládl jsem to, zvládám to a zvláště ve štípání odstávajících drátů z obočí jsem fakt dost dobrej!
Jenomže co přijde pak? Po maturitním srazu po 25 letech, který mě zakrátko čeká? Jistěže, další a další srazy a kolik vůbec se jich dobelhá na ten po 60 letech? Nevíte náhodou někdo, co je zaručeně tím dalším předělem? Bude předposlední nebo už poslední?
Bude to den, kdy zasednu ke stolu a nebudu vědět, jestli chci snídat nebo večeřet? Bude to chvilka, kdy mi naposledy stoupne nebo to bude situace, při které budu častován ty jeden dědku plesnivej? Budou to Vánoce, kdy mi děti poprvé nepopřejí a já pod stromečkem nenajdu už ani tradiční bryndáček a bačkory?
Přesně nevím, ale nejspíš to bude něco podobného. Ale ať už to bude cokoli, smrti se nakonec dočkáme všichni. Jenomže já bych chtěl, aby i smrt patřila mezi předěly, a kdyby snad ne, aspoň víru v to mi neberte. Tedy pro mě žádný konec a jestli opravdu zase něco bude, nedělám si žádné klamné iluze, pro sebe očekávám peklo, já se do podzemí těším. Jak jinak, když jsem měl čerty a čertice v pohádkách vždycky hrozně rád.
