Tak jako není řidič jako řidič, není stopař jako stopař. A když se v autě setkají dva podivíni, jak to jen asi může dopadnout?
Obrovská stopka před křižovatkou, zvýrazněná ve žlutém rámečku, o sobě dávala výhružně vědět už zdaleka. Tady se ale muselo stát nehod, říkal si Karel. Však to všichni známe. Nedělá se nic až do chvíle, než se něco stane. Jako by prevence byla něco nepovoleného.
Kousek od této značky postával mladík, prosebně žadonící o svezení. No to je ale nápad, tak to je tedy něco! On stopuje na místě, kde musí každé auto zastavit. Jak vychytralé, pobavilo Karla. On však stopaře nebere, možná tak výjimečně stopařky, když není vyloženě ošklivá a on je v dobré náladě.
O veselost se stopující už postaral, na obejdu nevypadá, ale třetí podmínku bohužel nesplňuje. Karel na stopce zastavuje a rozhlídl se na obě strany. Jejich pohledy se potkaly. Neuhnul ani jeden z nich. Ve stopařových očích bylo tklivé něco! To Karla omráčilo. Možná by výjimka stála za to. Nahnul se a vzal za dveřní kliku…
„Prosil bych do Újezdu a děkuji za zastavení.“
„No, za zastavení... To snad ani…“ pochechtává se Karel.
„Dobrý, ne?“ dovtípí se neznámý. Zdá se, že si chlapci padli do noty.
„No právě. Tím jste mě odrovnal, proto jsem zastavil. Tedy, vzal vás. Ale jak víte, že z možných třech směrů pojedu zrovna rovně?“
„Jednoduše, neblikal jste,“ chytračí i nadále.
Zase měl nad Karlem navrch. Že by byl schopnější a inteligentnější než on? Pohlédl na něj – ano, tváří se tak, sebevědomí mu na první pohled rozhodně nechybí.
Jinde by takové chování Karel určitě zkousnul, ale ve vlastním autě? Kdepak, tady si chlapánek na chytrou horákyni hrát nebude! Však on ho hezky rychle zpraží, tady už dohrál. Je na čase mu připomenout přísloví koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ano, Karel byl hodně ješitný.
„Takže do Újezdu? Bohužel, lituju, tam už nedojedem. Znáte tu dlouhou rovinku před ním? Krásná čára uprostřed stromořadí, ta mě pokaždé fascinuje. Úsek pro pořádnou rychlost jako stvořený!“
„Takže končíte už v Římanech? No tak aspoň tam,“ nemá stopař na vybranou.
„Budu o něco hodnější, skončíme někde mezi obcemi, na té krásné rovince.“
Karel ho nechal tápat a přemýšlel, jak mu svůj plán objasnit co nejjasněji. Pomohla by mu otázka proč, ale ta nepřicházela. Proto si vzal slovo sám a bez velkých okolků mu to vpálil rovnou.
„Já jenom, kdybyste náhodou nechápal, tak máte docela smůlu, protože jste nastoupil k sebevrahovi, který to za chvíli zaboří do stromu.“
Stopař se jenom mírně zachmuřil, ale očekávaná hysterie se nekonala. Snad jen náznak slabounce zmatečné grimasy pokerového hráče.
„Cože? Nevěřím. Děláte si prdel, co?“
„Věřit nemusíte. Stejně by vám to nebylo nic platné. A dělat si legraci z tak vážné věci? Černý humor je fajn, to jo, ale jenom jako vtip na papíře. Když jde o život, se smrtí by se nemělo žertovat.“
„Dobře, vaše věc. Ale proč jste mě do toho přibral? Co já s tím?“ nechápe stopař.
„Nejspíš silné podvědomí. Ve dvou to nebude vypadat jako sebevražda, tedy žádné pochybnosti. Tomu snad nemůže uvěřit žádná pojišťovna. Na ukončení života z vlastní vůle si totiž pojistku neplatím. Bouračka je poměrně uvěřitelná smrt jednoho nenapravitelného gamblera, nemyslíte? Předtím do toho sem tam nějaká ta děvka, i k ruské mafii jsem trošku přičichl, takže co hlavně asi? Zadlužený až po uši jsem, že bych dluhy mohl prodávat!“ a sám sobě se Karel nejapnému fórku zasmál a pokračuje.
„Ale jestli znáte lepší řešení? S mým zákonným platem patnáct hrubého? Tak prosím, pochlubte se!“
„Vaše auto mi do toho nezapadá,“ odpověděl jen.
„Snad si nemyslíte, že je moje? Cha! To je poslední chyba mého kamaráda. Promiň, Radku! Prokleješ mě, ale to mi už bude jedno. Jistě chápete, že náraz bude muset být hodně silný. Sto padesátka bude stačit? No, asi se na mě trochu zlobíte, co? Vím, je to poněkud netradiční. To spíš řidiči mají strach ze stopařů, no a vidíte, zrovínka vy to štěstí nemáte. Ó jak smutné...“
Karel si stopaře vychutnával, možná to hrál až moc skvěle. Ještě však netušil, že jeho vítězné nadšení bude Pyrrhovo.
„A víte co? Nezlobím se, ba naopak! Když o tom tak přemýšlím, ani já nemám smrtí co ztratit a o sebevraždě jsem přemýšlel už mnohokrát. Copak je normální brát léky na depresi celý život a nezbláznit se z toho? Komu by se chtělo? A jistota vyléčení? Není! Ani pořádně ožrat se kvůli tomu nemůžu. To mi pak z toho tři dny praská hlava a to nemluvím o záchvatech. Takže co? Vás mi seslalo samo nebo, vždyť vy mi ohromně pomůžete, člověče! Jdu do toho s vámi! Jednoznačně a s radostí! Rozfofrujte to raději na sto sedmdesát, jestli to z té herky vůbec dostanete! Jo a dluhy, tak ty mám samozřejmě taky!"
Karlovi jakoby se čas zastavil. Co se to děje? Oči až na skle, nemohl uvěřit. Přece není možné, aby to myslel vážně? Začal se potit, jeho nervozita se stupňovala. Na rozdíl od Karla, který se nezmohl na jediné slovo, byl stopař v maximální pohodě.
„Tady v kastlíku, to je desetikoruna? Do nákupního košíku, viďte?“ a vážně - nevážně se na Karla zadíval.
„Jo, dělám si srandu, neberu vám ji. To by mě nevytrhlo a navíc, k čemu by mi zrovna teď prachy byly, že jo?“ pousmál se.
Když projížděli vesničkou Římany, byl Karel stále jako v mrákotách. Co to? Co se pokazilo? Že se mu to všechno jenom zdálo? Probuďte ho a řekněte, že ano! V jeho vlastním autě přece nikdy nerozkazoval někdo jiný! Jenomže konec vesnice se blížil a stopař byl jako na trní.
„Už se těším, už se těším. Pásy si neodvážete?“
Kdepak! Žádné halucinace, žádný sen. Musel uvěřit. Tatam byl původní plán - za cedulí měl být stopař celý pobledlý, div ne polomrtvý a smát se měl Karel. Přiznat se měl a omluvit za nejapný fór, kterým chtěl stopaři dát lekci objasnění, kdože je v jeho autě pánem. Jenomže místo toho je nucen poslouchat spolujezdcovo fanatické povzbuzování, jak do toho za chvíli vlítnou, jak se všechno během okamžiku vyřeší.
Dva sebevrazi v jednom autě? Jak statisticky nepravděpodobné! Jenomže fiktivní sebevrah se nepočítá, skutečný je jenom jeden. To je pak pravděpodobnost o úplně jiných číslech.
Co teď? Jak z toho ven? Co mu zbývá? Zkusí to, přizná se! Ztrapní se, ale snad tím spolujezdcovo nadšení zchladí. Sakra! Proč mu vůbec otvíral? Karel konečně nachází odvahu.
„Sorry kámo, kecal jsem. Fakt, dělal jsem si prdel. A v Újezdu chcete vyhodit na náměstí?“
„Hele, hele, nedělej fórky, nebuď měnlivej. Já si srandu nedělám, já nikdy nelaškuju. A hezky přidej, já se už rozhodl. Jinak se o to postarám sám. A ty pásy si odepneš kdy?“
„Nikdy!“
„Vlastně máš pravdu. Proletěl bys oknem a těch pár kotrmelců bys mohl zvládnout.“
Jak ho jen deprimoval, vytáčel. Na vyjednávání nebyl čas, konat musí co nejdřív a rázně. Volant a pedály má přece pod kontrolou Karel. V momentě sešlápl brzdu, zastavil.
„Tak padej kamaráde! Tvoje jízda skončila.“
„Ani náhodou! Já jsem chtěl až do Újezdu a tys mi to slíbil. Jabloňovou alej sis vybral ty!“
„Tak už nejenom tykačka, ale i vydírání, jo?“
„Jó to víš! Sliby se mají plnit nejenom o Vánocích.“
Nastává razantní pěstní potyčka - bez vítěze. Oba aktéři souzněle vydýchávají.
„Tak jo! Do Újezdu!“ podvoluje se Karel.
Jede opatrně, ale jen do doby, kdy mu spolujezdcova levá ruka krátce, ale nečekaně zatlačí na pravé koleno. Bota na plynu rázem ztěžkla, na tachometru sto dvacet!
„Co blbneš, kreténe? Chceš nás zabít?“
Odpovědí mu je posměch a druhý útok hbité levačky směrem k volantu. Kličkování, smyky, očekávaný náraz, brzdil o sto šest. A muselo ho při tom chránit hodně andělíčků, když auto zastavilo těsně před stromem.
„Úplně podělanej strachy, co?“ měl stopař nervy jako ze železa.
Karel si oddechl. Když stál, byl ve výhodě zase on. Tedy, alespoň si to myslel.
„Tak alou ven a říkám to naposledy, ty hajzle! Padej! Dveře si snad umíš otevřít sám, ne?“
„Ale ale, pán má pocuchané nervičky…“ přesně zhodnocuje situaci a stopař zareaguje úplně opačně – jedno páčkové zatlačení a auto vnitřně zamyká. Hmátne po desetikoruně a spiklenecky si s ní začne hrát.
„No nevím jak ty, ale já mám čas, pane řidiči,“ vyhrožuje a Karlovi je najednou všechno jasné.
„OK, tak povídej. Kolik mě ta dnešní sranda bude stát?“
Dovětek: Může to být jenom obyčejná povídka, ale zároveň i metaforou boje proti moci a povýšenosti nad jinými. V boji a navíc zbraněmi vyzyvatele to nedopadlo vůbec špatně, že ne?
