Sprchování s mrtvolou

O sprchování s mrtvolou, která nejdřív byla, nebo ještě nebyla? Záhada, kterou musí objasnit zase jiná záhada. Poenta, která mi v půli vyprávění ještě nebyla známa, překvapí i vás.

„Takže vy jste ta, která nám volala?“ zní první otázka strážmistra Jelena.

„Ano, Marie Kropáčková, zde!“ překvapila rázností studentky jak z vojenské školy.

„Výborně, paní Kropáčková. Takže nám popište kdy, co a jak, však víte, ne? Sledujete přece kriminálky, ne?“ a paní K. nepříliš ochotně přitakala.

„Když už, tak slečna, prosím. Víte, tady na studentské koleji nás přes víkend na druhém patře moc není, a když už, tak někdy z pátku na sobotu, když se domluví nějaká ta oslava, a tak. No, a jak se takhle jdu v pátek večer sprchovat…“

„Počkejte, počkejte, teď je sobota, 9 hodin ráno, mě nezajímá vaše sprchování v pátek, ale co a jak dnes ráno, kdy jste nás kontaktovala,“ dovolí si podotknout mladý strážmistr Jelen.

„No, ale možná by mělo, protože, on tam byl už v pátek!“ diví se, že se vyšetřovatel diví.

„Cože? Kdo? Vy myslíte oběť?“ ujišťuje se.

„No, si myslím, a ráno pořád ještě taky,“ doplňuje slečna K.

„Takže vy nám tu vlastně nastiňujete, že jste si všimla oběti už v pátek večer, ale nás jste zavolala až ráno?“

„Já vám nic nenastiňuju, já naprosto regulérně tvrdím, že mrtvola, teda, oběť, ať je po vašem, si ve sprchovém koutu nejspíš ustlala na celou noc, protože zůstala zhruba na stejném místě.“

„Aha, ale stejně: Vy jste viděla chlápka ležet v dívčích sprchách, oblečeného, nehybného, živého či mrtvého, už v pátek, klidně jste se s ním vysprchovala, a pak šla spokojeně na kutě?“

„No, zas tak spokojená jsem nebyla. Docela jsem na toho chlapíka myslela a učení zabalila nejmíň o deset stránek dřív oproti plánu. Říkala jsem si, že to bude zas nějaký odpadlík z opilecké akce, kdy se ožrala přitáhne pod sprchu, aby se probral. A ještě bych si dovolila podotknout, že jsem se s ním nesprchovala, já byla v prvním boxu a on ve třetím,“ lpěla na své důslednosti.

„Dobře, ať je po vašem. Tedy, mluvila jste o tom, že zas nějaký odpadlík. Takže vás tady často navštěvují chlapi v ženských sprchách? A běžně tam i nocují?“

„Ale ne, myslela jsem to tak, že z nějaké akce se skoro vždycky najde někdo, kdo přebere a skončit může kdekoli.“

„Dobře, to máte jistě pravdu, ale vám nepřipadalo vůbec divné, jak tam pololeží, a že se ani do rána neprobral? Byl suchý, mokrý, opravdu se ho někdo snažil osvěžit?“

„Tak právě to mi bylo divné, že tam ještě ráno byl, a jestli byl mokrý nebo suchý, já na něj nesahala, tak nevím, já u něj zas tak blízko nebyla, to nemůžu sloužit. Ale oblečený byl pěkně, to zas jo, ale první dojem mu kazila ta láhev v ruce.“

„No jo, láhev, podtrhuju si, já na ni málem zapomněl, snad na ní budou i cizí otisky. A že nevypadal jako dvacetiletý student, ale spíš jako čtyřicátník, to vám divné nebylo?“

„To se nedá, to tak úplně nepoznáte, tady je to na škole samý repetent, to vám pak roky naskáčou, ani nevíte jak.“

„Aha, takže jste ho jen tak zevrubně okoukla, s obětí jste se vysprchovala a odešla.“

„Jo, jo, přesně tak, a ráno taky.“

„Cože? I ráno? Ale to už jste přece musela vědět, že …“

„No a co si myslíte, vy citlivko. Někdo kafe, jiný sex, já zas musím mít ranní sprchu, ta mě nastartuje, to byste nevěřil! A s tím společným sprchováním to zase překrucujete, od chlapů si já od jisté chvíle držím odstup. A taky jsem si říkala, že kdybych vás přivolala hned, tak bych se nemusela stihnout umýt, no, ne? Přijedete s houkačkou, natáhnete si tady důležitě to svoje mlíko kolem, pak koupelnu zapečetíte, že jo, a co já pak špinavá v neděli?“ byla si svým správným chováním jista.

„Jasně, čistota půl zdraví a proti gustu žádný dišputát… Ale co když ještě včera žil, dal se zachránit, zresuscitovat?“ strážmistr nemůže uvěřit dosti svéráznému chování svědkyně.

„Nemyslím si. Jednak byl přece na stejným místě jako teď…“

„No jo, ale to jste přece nemohla vědět, že přes noc nezmění polohu,“ nachytal ji.

„No, to nemohla, ale heleďte se, já si hledím vždycky svého, a to platí i tehdy, když se ve sprše válí ten či onen, s flaškou nebo bez, oblečený nebo nahatý. Já vás vlastně zavolala jenom proto, abych tu večer musela otevírat okna, tak abyste si nebožtíka odvezli ještě zavčasu. Klidně si ještě zavolejte doktora, ať se ještě pokusí o nějaké to dýchání, když mi nevěříte že je tuhej, ale já už musím jít, mě čeká učení, vy za mě opravnou zkoušku neuděláte,“ měla nakročeno k odchodu.

„Doktora? To už snad ani ne…“

„Ale jo, musíte ho zavolat. Kdopak vám asi napíše úmrtní list? Vy policajti, nebo hrobník snad?“ poučuje.

„Jasně, jasně…“ nezpochybňuje tvrzení odcházející slečny K., přičemž se strážmistr Jelen nadvěcně koukne za sebe.

„Tak jak? Dobrý? Jak jsem si vedl, pane praporčíku?“ otočí se k nadřízenému. Ten se zamyslel, zamračil a spustil:

„Jelene, jak bych vám to jenom pověděl. Takže v kostce: Nebylo to nic moc. Nezeptal jste se, jestli oběť zná, přesné časové údaje vám také byly utajeny, jestli má svědkyně na někoho podezření, kdo všechno na patře zůstal, jestli tu přespávala opravdu ze studijních důvodů. No, je toho hodně, hodně… Hlavně, že jste furt řešili to vaše sprchování,“ vylil ze sebe svou nespokojenost jak z kbelíku vodu.

„Tak já ji znovu zavolám…“ a Jelen se chce rozběhnout.

„Zadržte strážmistře, nikam se nežeňte! Oba přece víme, že je to jenom cvičná akce nařízená z ústředí. Prý aby se i každý řadový okresní policista obeznámil s mordem, něco jako cvičení hasičů, záchranářů a tak. Ale hlavou mi vrtá to, že když akce měla začít až v sobotu ráno, proč zrovna u nás o den dřív. Že by měl náš opilý figurant nepřesné instrukce? Tak moc se těšil na svou roli? Pojďte, půjdeme vzbudit toho ožralu, už se nás nastrašil dost,“ a oba zamířili k domnělé oběti.

„Hej ty, slyšíš? Prober se, budíček!“ cloumá s bezvládným tělem praporčík, ale to se jako pytel brambor bezvládně svalí na opačnou stranu.     

„Ó bože!“ zděšením naběhnou praporčíkovi všechny krční žíly a vrásky na čele se mu zkřiví tak, že by se do nich daly brambory sázet.

„Tady něco nehraje, to se nám nemělo stát! Co teď?“ hledá kolem sebe mladšího kolegu.

„Tady se snad bude vyšetřovat – ále doopravdy! Jelene!“ zvolá, ale oslovený nikde. Volání nemusel opakovat, protože zahlédl, jak pro Marii K. už peláší. Vypadá to, že na celých kolejích se někdo hned tak brzy učit nezačne.