Až teď, ve funkci prezidenta si myslel, že je definitivně za vodou. Bláhově se holedbal, že podle příkladu Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty, nemůže být jeho pravá identita nikdy rozpoznána. Leč, tak jako Václav Klaus s amnestiií, i on se přepočítal!
Pod svícnem není nikdy taková tma, aby na ni mohlo být stoprocentní spolehnutí, komentuje nemilou situaci jeden z patnácti členů jeho nejbližší ochranky a dodává: Pouto nejpevnější! Tak tomu říkal a takhle nám zavelel pokaždé, když si umínil, že mu hrozí nebezpečí a my jsme se k němu museli co nejrychleji přitisknout. V rodinné sauně jeho přívětivého kamaráda Jožky Teplého z Přímětic jsem o bezprostřední smrtelné hrozbě sice už podvacáté zapochyboval, ale i kdyby to na něj přišlo třeba i na Marsu, prezident nebo prezidentka, nikdy nebylo o čem diskutovat.
V jeho oblíbené hospodě ho měli všichni a zvláště výčepní moc rád proto, že Miloš měl až neuvěřitelnou pijáckou i toaletní výdrž. A když už, tak močit chodil vždycky sám, vzpomíná na něj jeden z jeho věrných stolovníků, Jarda Běhavka. Víte, poznat muže s tak láskyplným charakterem a k alkoholu s tak útočným vztahem, pro nás bylo vyznamenáním, ale doprovázet ho kamkoli od stolu, to nikoho z nás nenapadlo. My byli totiž rádi, když jsme si od poklonkování a upřeně obdivných pohledů mohli aspoň na chvíli odpočinout. Ale víte, že teď bych s ním na ten záchod docela i šel?
Do Prognostického ústavu k nám přišel jako mladík uhlazeného vzhledu a jistého půvabu a když o tom tak zpětně přemýšlím, tvář měl tak dětsky jemnou, že se dokonce podobala zpěvačce Milušce Voborníkové. Pravdou však je, že galantností k ženám příliš neoplýval, dokonce ani ke mně, k profláklé to rajdě od Podolí až po Kobylisy, přiznává kolegyně Nožičková. Ani jednou mi nepodržel dveře, nikdy nepozdravil jako první a na kávu mě nepozval ani tehdy, když k nám zavedli automat a kafe v něm stálo pět korun. V hloučku kolegů však byl k nepřeslechnutí, aby ne, když nasadil svůj postpubertální hlásek.
Dny s Milošem ubíhaly a ani jsme si nestačili všimnout, jak mu tvář mužní a jeho hlas se pozvolna začíná měnit. Na to nám odpovídal samosebou jak jinak než vtipně, že v mládí spolkl malou ropuchu, která v něm vyrostla v pořádného macka. To proto mu břišní hlas tak hluboce rezonuje a demonstrativně si před námi narval do chřtánu kupu prapodivných léků, prý vitamínů pro vetřelce.
Další jeho extempore - nošení černobíle puntíkatého šátku kolem krku prozíravě vysvětloval módním hitem českého politického světa na sklonku prvního a začátku druhého desetiletí 21. století. A jak víme, v Bártovi se nemýlil.
Všechno nám u něj bylo nějaké divné, ale nevěřte prognostikovi a Milošovi zvláště. Dokonce i samotný Václav Klaus by mu ty pohádky jistě uvěřil, kdyby se aspoň jedním dnem v práci potkali. Ale když už jsme mu spolkli tu jeho žábu, módní šátková avantýra nám přišla absurdnější daleko méně. Později, když nám mohutněl doslova před očima, povídal, že Werich si v sobě hýčkal tasemnici, on výjimečně ropuchu, kterou i on musí vydatně vyživovat a neméně často dezinfikovat.
Už tehdy jsme se jeho fórkům museli smát pokaždé proto, že jedině takovou odezvu vyžadoval, zakončuje své vzpomínání kolegyně s aprobací na kontakt s veřejností, Věroslava Nožičková, která odhalení Zemanovy pravé identity přijala s nesmírným povděkem, řka, že až teď, když zná důvod jeho dřívějšího nezájmu, může zemřít hrdě a se ctí.
Toho běžkaře si nešlo nevšimnout. Kolem mého okna prosvištěl dvakrát za zimu a pokaždé jsem poznal, že je to on, lyžařská víla Vysočiny. Tu naši zatáčku nikdo nevybíral s takovou ladností a lehkostí, jako právě on, vzpomíná na své přesokenní zážitky pan Ryšavý z Fryšavy. Z té vzdalující se siluety jsem byl dočista naměkko, ty oblé křivky, ta vlnící se vášeň na lyžích, ta rozkošně vyzývavá prdelka! To všechno, když se mi ztrácelo před očima, bylo mi, jako bych přicházel o nejdražší přítelkyni. Plakal jsem, špinil jsem okenice, tolik toužil po setkání s ním! A právě to mi na sobě neštymovalo. Já, jakožto otec pěti přiznaných, šesti doznaných, osmi nečekaných a nespočet nepoznaných dětí, bych kvůli žádnému chlapovi nikdy netruchlil. Proto jsem se jednou za ním do lyžařské stopy vydal. Pronásledování to bylo náročné, ale sílu mi dodával jeho sexy předklon a letmé polibky, kterými mě cestou vydatně zásoboval.
V momentě, kdy mě ve Veselí dál nepustila ochranka a jeho ano, jsem měl jasno. Ale definitivně jsem si oddechl až poté, co se to na něj provalilo i veřejně. Hurá, gratuloval jsem si, stále jsem tím sukničkářsky orientovaným kancem, před kterým není v bezpečí ani ta nejčipernější veverka. Proto tu krasavici z Nového Veselí zkusím příští rok nejenom dojet, ale i oj - kouzlit.
Napsat životopis Járy Cimrmana pro mě bylo hračkou ve srovnání s tím, abych se podílel na knize Lety a pády Miloše Zemana, přiznává novinář Marek Ples v rozhovoru pro iDnes. No a vidíte, povedlo se...
...Lety a pády jsou na světě, jsou na světě, jsou na světě, pane prezidente, pane prezidente, vstávejte! Haló! Sakra, když už mu nikdo nedá umělé dýchání, vodu, vodu, polijte ho někdo studenou vodou! Stačí, stačí, tři kýble bohatě stačí, vždyť mu zmáčíte cigaretu! Už otevřel oči, výborně! Pane prezidente, slyšíte mě? Tentokrát to nebyl schodek, ale snížený strop, naše vina, moje vina, měl jsem vyrůst víc, promiňte, jestli můžete. Ale jinak se nic nestalo, jak vidíte. Vaše ochranka je stále u vás!
Byť nemá Miloš střízlivé stavy moc rád, tentokrát byl potěšen, že se zřetelně slyší: „I vy prezidentovi muži, no to jste se zase vyznamenali! Ikdyž vás posílám pryč, neznamená to, že na mě nebudete dávat pozor!“ a znechuceně vyplivl své promoklé žváro.
Tak jo, pomozte mi sakra někdo, my vás zdvihneme, no jo, jste trošku těžší a ještě mokrý, to jo, ale zase osvěžený a zdráv a než k řečnickému pultu opatrně dojdete, nikdo na vás nic nepozná.
Ale až tak úplnou pravdu neměl. Toho, jak si pan prezident nenápadně sahá do rozkroku, aby se ujistil, si jeden potrefený bloger přece jenom všiml.
