Byli jsme v těchto končinách poprvé, ba co víc! Počasí se vydařilo, silnice děravé jako všude jinde, kopečky pěkné, hotel nevšední. Proto v zápětí přejícně dodávám, že jsme tam snad nebyli naposled. To bychom místnímu lidu nemohli udělat!
Jo, neboj, je to naprosto v poho! Dentální lano mě udržííí...!
O úvodní přátelský dojem se postarala už paní magistra v nejdecké lékárně, která mi byla ochotna kotníkovou ortézu sehnat do týdne. Až by přišla poštou. Možná do sedmi dnů, provinile upřesnila a já měl jasno. Vzhledem k naší týdenní dovolené jsem do rizika nešel a litoval toho, že v krajském městě bych se s ortézou setkal do třech dnů. Jen tak lehce odbýt jsem se však nedal. Nutně jsem potřeboval zubní nit značky Oral B 50 metrů s příchutí mentolu, kterou bohužel neměli. Nabídnuta mi byla obdobná padesáti metrová varianta s 15 procentní slevou, ale i tak byla výsledná cena vyšší než u mé oblíbené značky. No neodolejte tomu!
Teď už vím, že kvůli větší spotřebě materiálu byla dražší zcela oprávněně. Po zapeklitě šťouravé snaze jsem se touto nabobtnalou nití dostal pouze do dvou mezizubních prostorů, což bylo víceméně k prdu, protože milimetrové mezery zvládne i ten nejhorší kartáček na světě. Do dalších mezírek jsem se nedostal vůbec a když už, tak v nich nit uvízla, což bylo úplně to nejhorší.
Neochvějné pravidlo, že co jde tam, musí jít pokaždé i ven, posléze potvrdila až spolupráce nůžek a kombinaček, přičemž se mi na sebe v zrcadle nabízel vskutku líbezný obrázek. Protože nerad mrhám kvalitním materiálem, takže kdybyste někdo potřeboval dětské horolezecké lano, dejte vědět. Odhaduji, že 49,5 m dentální jistoty by vaší ratolesti postačilo asi tak na středně velkou skálu. Pojďme však dál, a sice do hotelu.
Už prvotní desetiminutové doprošování se pozornosti u recepce - baru nás zřejmě mělo na zvláštní přívětivost hotelu začít pozvolna připravovat. S odstupem času usuzuji, že ikdyž na nás přivítání zapůsobilo zcela vlažně a nestandardně, jednalo se o typicky krušnohorsky pojatou přívětivost, která nemá pranic společného se zlým úmyslem. Posuďte sami: i přesto, že tříhvězdičkový hotel na stránkách avizoval možnost placení kreditní kartou, se zlou se potázal každý takový naivní troufalec, tedy i my. Jako bonus nám paní recepční, servírkou a tou nejdůležitější v jedné osobě bylo sděleno, že když do večera nezaplatíme keš, paní přísná nás neubytuje. Po téměř 300 kilometrové jízdě v horku v autě bez klimatizace vskutku ta nejvřelejší úvodní informace.
Místo večerní procházky jsme tak uháněli do víru nejbližšího města shánět bankomat. Nebudu vás napínat, dobře to dopadlo. Tamější bankomat fungoval a od přívětivosti nedaleko postávající národností menšiny, nás zachránilo až naše úprkem ujíždějící auto a především moje oči, které jsem zavřel ve chvíli, když se po přechodu neustále sem a tam producírovali jejich nejodvážlivější vydělávači.
Pro jednou a myslím tím vynucené placení v hotovosti i přesilové setkání s dotěrnou menšinou, se na místní poměry zas až tak moc nestalo, ale když je něco sedmkrát, je to přece jenom už o něčem jiném.
Začalo to hotelovým obrázkem na webu, jehož pozadí tvořilo něco jako železniční trať. Po předobjednávacím telefonickém dotazu na hlučnost v pokojích jsme byli samotným panem majitelem ujištěni, že místní lokálka kolem projíždí ráno a večer, tedy pouze dvakrát denně. Pak se do telefonu hurónsky smál a my si mysleli, že je to kvůli našim zbytečným obavám.
No, nebylo to tak. Hned druhý den jsme zjistili, že takhle vtipně si počínal proto, že vlak kolem hotelu jezdí opravdu dvakrát, jenomže za hodinu. Nevzbudil – li nás projíždějící motoráček ráno v pět, tak o půl sedmé už zcela určitě, protože zrovna ten houkal na všechny světové strany a do našeho pootevřeného okna s krušnohorskou škodolibostí obzvláště intenzivně. Noční spánek se nám zpřetrhal i o půl jedenácté, ale pozitivum každovečerního trhavého probuzení tkvělo v tom, že toho dne se jednalo o vlak poslední a my pak mohli spát, a to považte! plných šest a půl hodiny a navíc zcela nepřetržitě!
I tak jsme se tomuto nechtěnému snovému protržení rozhodli čelit vínovou hypnotickou kůrou hned po večeři, ale zase to nebylo až tak jednoduché a přímočaré. Naše přání, že bychom si dali dvě dvojky Frankovky, si upřesňoval číšník tím, jestli tím myslíme víno červené nebo bílé. To jsme však chápali jako jeden z dalších dosti nejapných lokálních vtipů a s úsměvem přitakali na červené. Další objednávání téhož už šlo jako po másle a bez zbytečných krušnohorských excesů.
Avšak až do onoho večera, kdy chlapa vystřídala a v chápavosti dokonce i překonala servírka, nám dobře známá z úvodního uvítacího prologu. Ta na naší objednávku Frankovky zareagovala dotazem daleko přesnějším, a sice jestli chceme Frankovku bílou nebo červenou. Jihomoraváka by v tu ránu po omdlení omývali všichni svatí, my jen zalapali po dechu a hledali něco pevného na opření. Červenou, odpovídám z posledních umdlévajících sil, ale později jsem toho nesmírně litoval, protože ochutnat bílou Frankovku, to se nepoštěstí jen tak někomu, na to musí mít člověk sakra štěstí a odvahu. A dost možná, že i žaludek. Slabou útěchou z doposud nepoznaného nám bylo aspoň to, že jsme červené pili pokaždé ze skleniček na bílo bílé, což je vlastně také jenom jedna z místních prkotin.
Jestli je na stejné tříhvězdičkové, nutno zdůraznit, že na krušnohorsky pojaté tříhvězdičkové úrovni, nejenom obsluhující personál, ale i kvalita stravování, ubytování a slibované relaxační a sportovní aktivity a tenisové vyžití zvláště, se dozvíte až v případném pokračování, když se toto vypravování bude jakš takš líbit.
