S kapelou Harlej 800 km tam i zpět

Má to už tak správně být, že řidič má mít v autě během jízdy takové pohodlí, jaké mu nejvíc vyhovuje. Na spolujezdce se v tomto ohledu až tolik nedbá, a to je pro něj kolikrát docela problém. Nevyhovující teplota, kouření, 

větrání, smrad, ukecanost nebo naopak ticho… a jsme u toho!

Já musel celých 1 600 km poslouchat hudbu. No a co, řikáte si.. No jo, ale jakou! odpovídím já. Karel nakrmil CD přehrávač cennými hudebními skvosty jako Doga, Škwor, Motouz, Harlej a jelo se. Hlasitě a pořád dokola! Trpěl jsem velice, ale co by člověk neudělal pro bezpečnou jízdu. A přitom stačilo k porozumění s řidičem vskutku tak málo. Hudbu ztlumit, dostatečný relax mezi alby, nejlépe pustit jakékoli rádio, kde se hloupé slovo i písničky naštěstí střídají s poslouchatelnějšími. Jak já se těšil na čůrací a kafové přestávky! Jak já byl zdrcen, když si Karel přikoupil kafe v kelímku XXXL s tím, že to mu pomůže vydržet dalších 400 km v kuse!  A s prvním šlápnutím do pedálu samozřejmě nezapomněl zmáčknout spoušť. Víte, já jsem vlastně ani nevěděl jakou skupinu poslouchám, o čem písničky jsou. V hudbě jsem marně hledal melodii nebo aspoň náznak líbivého popěvku. A že jsem k tomu měl celkem 16 hodin času! Došel jsem ale ke zjištění, že kdyby hudební nástroje nebyly tak hlučné, zpěv by byl lépe slyšet, a bylo by mi dopřáno rozpoznat občas nějaké to slovo. Leč bohužel, tito hudebníci se jednoznačně řídí heslem, čím větší randál, tím dokonalejší písnička. 

Nu což, přetrpěl jsem, vydržel jsem, koně jsme ve vnitru Německu s družkou úspěšně vyhandlovali, po šťastném osmihodinovém návratu nastal konečně klid. Až do chvíle než!

O týden později nám Karel vesele oznamuje, že do Herálce přijede Harlej, že nám už koupil lístky. Asi si myslel, že vyjeknu radostí a štěstím budu skákat tři metry vysoko, zaboha nedovedl pochopit, že permanentní poslouchání Harleje se ne vždy slučuje s líbivostí.

„Jenom přes moji mrtvolu,“ povídám o samotě Olze, když mě přesvědčovala. „Musíme to pro Karla udělat, nechce tam sám, musíme mu oplatit laskavost za to, že s námi do Německa jel svým autem a vypůjčeným hengrem. „Kdepak, dost bylo Harleje, natož ho ještě podporovat!“ na to já. Jak to asi mohlo dopadnout, když na mě Olga zamrkala svými překrásnými kukadly. Ale jednoduché to neměla.

Až když mě do Kulturního domu v Herálci na Vysočině dotlačila, až potom si mohla oddechnout.

„Ty brďo, to snad ne!“ málem vykřiknu, když zjistím, že lupen stojí 350 Kč! Odhadoval bych 80, maximálně 120, ale to spíš ne, protože to by snad každý šel raději na večeři nebo do kina. Jak jenom jsem se mýlil! Neuvěřitelné, bylo narváno k prasknutí! Lidé už roupama nevědí, za co vyhazovat peníze. K tomu deset Kč za šatnu, fronta na pivo a občerstvení, i tu placku, čepici nebo dokonce tričko za 250 Kč si někdo koupil. Moc jsem to nepobíral, ale budiž.

Přišli jsme, žádné čekání, začali hrát. Tak aspoň nám to pěkně vychází, liboval jsem si už s kelímkem piva v ruce. To je zatím předskupina Sendwitch, dozvěděl jsem se, a mé překvapení nebralo konce. Tak skupina, kterou já považuji za odpad a dno, si může dovolit ještě předskokany! To bych před předkapelou mohl vystupovat už i já se znalostí celých dvou akordů potřebných k písničce Marjánko, Marjánko, Marjánko má, zavaž mi šáteček na uzle dva… - a ztrapnil bych se vcelku přijatelně.  

Dočkali jsme se. Na scénu vlítli Harlejáci a rozdíl byl markantní. Na pódiu to začalo víc svítit, blikat, dýmit, a hlavně řvát. Pro mě žádné překvapení. Zatím… Pět sympaťáků dostalo publikum do varu, kotel vřel. I pro mě byl pohled na vlasáče se třemi kšiltovkami příjemný, a že jsem zpěvákovi opět nerozuměl ani slovo, mi nevadilo. Za sebou jsem totiž měl nápovědu v podobě asi třicetileté dívenky, která znala text snad každé jejich písničky. Takže jsem se konečně dozvěděl, o čem asi tak texty jsou. Například o čisté duši, (to budu jistěže já,) o zrzavé dívce, kterou každý chce, (to bude určitě Olga vedle mě,) o přirození, (to budou všichni.) I publikum si často notovalo, což mi potvrdilo, že zpívat lze i lépe. Kdepak, tihle chlapíci se mými hudebními oblíbenci nestanou.  

A při tom poslouchání se do mě z čistajasna dalo přemýšlení. O kapele Harlej, na které je okamžitě poznat, jak je skotačení a hraní baví, která vydrží bez přestání přes dvě hodiny makat a blbnout na pódiu, za což má můj obdiv. Že dokáže zfanatizovat publikum, v pohodě vyprodat velký kulturní dům za úctyhodných 350 Kč, dát šanci předkapele.

Tak si říkám, kdo si vlastně jejich úspěšné podnikání dovolí hodnotit. Já, který neumí zpívat, na kytaru jsem tři dny jenom brnkal, nesložil jediný písňový text, natož popěvek. A přesto jsem přesvědčen o tom, že kdyby zvukaři Harlejáků dali volume doleva, zpěv, třebaže průměrný, by více vynikl, Harlejáci by byli kvalitnější.

Avšak po zjištění, že na ně do kulturou proslaveného městyse, kam nevedou koleje a kdo ví, jestli v sobotu projíždí nějaký autobus, přijde tisícovka nadšenců mínus jeden, beru vše zpět a říkám, že na nich něco bude. Vzhledem k tomu, že jakákoli jejich změna, třebaže k lepšímu, by byla v ohlasu příliš riskantní, ať na sobě Harlej raději nic nemění, ať si v klidu řádí jako doposud a je na sebe pyšný.