Když rodinné pouto skřípe až nefunguje, zvláště ve vztahu rodiče - dospívající syn, zvláště, když si otec myslel, že hůř už být nemůže - dozví se pravdu.
Přišel domů v pátek večer. Nepozorovaně, pozdě, přece jenom. Honzík se v kuchyni objevil jako přízrak - bez pozdravu, bez úsměvu, naštvaně. Už postpuberťák, který toho nikdy moc nenamluvil, o nic nestaral, nic ho nezajímalo. Jedině snad, když měl z něčeho prospěch.
„To už není žádné pečivo?“ Ano, takhle srdečně se po pěti dnech přivítal s rodiči.
„Vidíš, co vidíš. Že si nevybereš, je tvoje věc!“ zareagovala stejným způsobem matka.
Nelíbilo se mu to. Když se neúspěšně probral dva dny starými rohlíky a ještě zachovalým chlebem, měl nakročeno uraženě odejít. Napadla ho však lednička.
„Zítra dopoledne betonujeme, tak abys nespal do oběda,“ připomene mu otec.
„Bolí mě ruka,“ odpoví nezaujatě a v ledničce se hrabe dál.
„Víš to už týden, slíbils to a my s tím počítáme! Takže to říkáš už docela pozdě,“ vyčte mu nesolidní chování matka.
„Ale mě to fakt bolí,“ trvá na svém nepříliš přesvědčivě a lžičkou se zaboří do jogurtu.
Otec rázně vstane, bekhendově se rozpřáhne a do těch jeho pazourů mu třískne tak, až se obsah kelímku rozmázne po zdi. A trefená lžička se cinkavě dopotácí kamsi pod stůl. Po utišení nastane chvilka neplánovaného ticha, kterou utne otec.
„Tak která? Pravá? Levá? Až teď by tě měla bolet!“ a vylekaný Honzík si uplakaně usedá.
„Au, au!“ a rodiče na sebe nechápavě pohlédnou - jak tohle dítě může být naše!
„Tak to jsi byl určitě u doktora, když tě ruka tak hodně bolí,“ pokračuje otec.
„Ne, nebyl!“ uráží se uplakánek.
„Tak to nebude zas tak hrozné, nic, co by nespravilo pár Ibalginů, co myslíš? To mě bolí rameno, tak jsem u doktora včera byl, obstříkl mi ho, a dva až tři dny ho mám ledovat a nenamáhat.“
„Tos mi ale neřekl?“ překvapilo ženu.
„Neřekl. A proč bych měl? Abys mi vyčítala, že to mám z tenisu? Vymlouvat se na něco? Když zrovna betonujem…“
„No, a nemáš to z tenisu?“
„Samozřejmě, že mám, ale i z práce na statku to mám. Když musím a chci oboje, když nechci vynechat jedno ani druhé, tak co mám dělat?“ obhajuje se.
„Tak dobře. Ale co budeš dělat zítra ty, invalido?“ směřuje matčina otázka k Honzíkovi. On nic - hlava sklopená, nemluví asi z hladu.
„Odpovím za tebe. Vstaneš až na oběd, pěkně se napapkáš, a po celý zbytek dne se neodlepíš od počítače. A ručička tě bolí která pak? To máš promyšlený?“
„Víc ta pravá.“
„Božínku, takže už obě dvě, no jo, takže je to asi infekční. To je ale potom velký problém, pozor na to, abychom se nenakazili, mamko! Bože! To je přínos do rodiny! Přes týden pryč a o víkendu nic! Ale co se tomu divíme, když to samé bylo i vloni, den co den. Tak proč by zase nemělo být jenom na nás, pracovat na našem novém bydlení, které jsme si my vymysleli. Posunout se o kus dál v jeho pokojíčku, který potřebuje vybetonovat, napenetrovat, zaizolovat. Protože starou omítku jsem mu v pokoji už odstranil, sám, dřevěnou podlahu vytrhal, sám, hlínu vyvezl a povrch zarovnal, sám, “ účtuje si vlastní zásluhy otec, už pořádně vytočený.
„A tak mě napadá - on si přijde, nedá vědět, že až tak pozdě, rozčiluje se, že není pečivo, zlobí se na nás, protože mu nevěříme, jak strašně ho bolí ruka… A vlastně - co se ti s ní vůbec stalo? Manuálně nepracuješ, nesportuješ, maximálně přisednout sis ji na nějaké brigádě mohl. Nebo ti nevyhovovala, a už zase odpočíváš? A nahlásils to jako pracovní úraz z lenosti?“ přidává se s kritikou i matka.
„Ne, od rána mě bolí, přilehl jsem si ji!“
„Tak přece! Jéžišmarjá, to ale musí být ukrutná bolest!“
„Jo, teď už jo!“
„Aha, takže bolela míň, teď už víc. A co omluva? Asi bychom se ti měli ještě omluvit, nemyslíš?“ a Honzík něco zakňourá.
„Cože? Co? Je ti špatně rozumět!“ dožaduje se jasné odpovědi otec.
„Ne, na to já nervy nemám. Nic nedělá, nic neumí, doma nepomůže, ale ruku si přilehnout dovede. Z každé brigády ho vyhodí, protože flákat se, spát a brát od nás prachy, to jedině mu jde. A víš ty co, ty i s tvojí bolavou pacičkou - první co bylo, sháněl ses po žvanci a ne po prášku. Takže když nemáš potíž s myší u počítače, jak sis plánoval, ale hlavně s řazením a kroucením volantem, když jsi přijel, můžeš zas klidně odjet. Protože co s tebou?“ vyhazuje ho vznětlivý otec.
Honzík vstal, beze slova odešel…
„Ty, a nepřehnali jsme to? Co on teď v noci?“ dolehne na matku mateřské svědomí.
„Ne, nepřehnali. Noc bude teplá - copak jsi nikdy nespala v autě?“
„No, jestli ho to napadne, a jestli vůbec umí sklopit sedačku.“
„To se hned pozná. Jestli už měl v autě babu, tak se vyspí.“
„Aha. No, víš, už dlouho se ti to odhodlávám říct, ve slabé chvilce se mi Honzík svěřil, vlastně jsem ti to zapomněla povědět…“
„Co? Co? Už snad ani není nic, co by mě na našem povedeném synáčkovi mohlo překvapit!“
„No, neřekla jsem ti, že náš Honzík je na kluky,“ přiznala tiše, nesměle.
„Cože? Cos to řekla? Já snad zase špatně slyším…!“
