Rodinný pedofil

I přes přitažlivý a jasný název si nemyslím, že něco zásadního prozrazuji. Ono totiž - co se kolikrát jeví na první pohled černobíle, může být po prozření úplně jiné, jasně barevné. A proto - važme svá slova, úsudky, závěry.

Karel a Marek se znali už od dětství. Prožili spolu pubertu i dospělost, první lásky a rozchody, mladistvé nerozvážnosti. Jejich přátelství neoslabilo vysokoškolské studium, neskolilo ho ani Markovo manželství. Novomanžele navštěvoval často a rád, hostem byl vždycky vítaným, jejich výborné vztahy se utužovaly. Vídali se jednou, někdy i dvakrát týdně, strávili spolu nejeden výlet, spoustu oslav a přátelských rozhovorů. Kdo to je, ten veselý pán v brýlích? ptali se často Marka. To je Karel, náš rodinný přítel, odpovídal s úsměvem.  A jak už to u nejlepších přátel bývá, věděli o sobě vše. Možná však, že jenom téměř vše...

Když se Markovi a Klárce narodila Zuzanka, bylo to, jako kdyby patřila i Karlovi. Byl to impulz k intenzivnějším návštěvám, obdarovávání, jeho nadšení neznalo mezí. Často a rád vypomáhal i jako babička na hlídání, bral to jako samozřejmost – když jsou všichni jako jedna velká rodina. Čas ubíhal a procházky s kočárkem brzy vystřídaly ty pěší, Zuzance utekl rok, dva, byly tři – s Karlem jako dva nerozluční kamarádi - Malá a Velký.

Je velké štěstí mít tě, tak vřelý vztah k dítěti se u dospělého jen tak nevidí, byli mu vděčni spokojení manželé. A já jsem zase rád, že vám se Zuzankou můžu pomoct, pohlídat ji, odpovídal nadšeně.

Hrál si s ní na pískovišti, kde plácali bábovičky, cachtali se v bazénku, zalívali zahrádku dětskou konvičkou, vyblbli se spolu všelijak. Venku hráli na honěnou, kroužili jako letadlo, doma ji učil říkanky a četl pohádky, tak to před usnutím měla nejraději. Karel se Zuzance věnoval opravdu svědomitě a hodně. Až jednou…

Když si jednoho podzimního dne v zahradě pod kaštanem vyhráli, rádi se pak šli ohřát dovnitř. Bylo už chladněji, vhodný čas na teplý čaj nebo kávu.

„Zuzanko, a co ty tepláčky z venku? Sundej si je!“

„Ne, ne!“ odpověděla rozmile vzdorně.

No, znáte děti, ne? Když si něco zamanou… Karel si sedl ke stolu, před sebou kafe s bábovkou, Zuzanka mu sedla na klín. Nečinnost Karel neměl rád, tak ho napadlo, že by si spolu mohli zahopsat, zahrát na „Tak jedou páni, tak jedou dámy, vojáci, cikáni, pak zas jak jedou žebráci…“ Hnedle se Zuzanka rozveselila. Hopsala málo, víc, pak zas úplně nejvíc, až jí z toho rozbolel zadeček a nechtěla dál. Ach, ty dětské manýry, a nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože hopsání nejsou skoky do měkké peřiny. Návštěva se odehrávala a skončila jako obvykle - pohádkou s přáním dobré noci.

„Maminko, mě bolí zadeček,“ stěžovala si Zuzanka hned ráno a maminka bolístku pofoukala. „Ještě pořád to bolí,“ a večer při koupání se maminka na zadeček podívala. Co ta modřina? Tu máš od čeho?

„Nevím, od hopsání, asi.“

Ještě toho večera se sešla rodinná rada.

„Co myslíš? Je to možné?“ A to jako myslíš? Ale prosím tě, za Karla bych dal ruku do ohně! „No ale jak, jak mi to vysvětlíš? Tak velká modřina na jednom místě, ne po celém zadku! To přece není normální, to přece jinak nejde, než tak!“ Já ti fakt nevím, nemůžu tomu uvěřit, to bych do něj neřekl. Ale proč až teď, a ne hned? Proč jsme si něčeho nevšimli dřív? „Proč, proč, protože proto! Nepodezírali jsme ho, byli jsme důvěřiví a slepí, ale někdy to na něj prasknout muselo!“

Když se Karel ozval, jestli by se za nimi zase nemohl přijít podívat, poprvé v životě ho odmítli s tím, že mají jinou návštěvu. Tak aspoň chvilku se Zuzankou na procházku, loudil. To už vůbec ne! Tak razantně mu košem sice nedali, to si jen mysleli.

I tak z toho byl Karel hodně špatný, nešťastný. A když se za několik dní potázal se stejným výsledkem, zneklidnilo ho to, zavětřil. Něco se stalo, něco se děje – ale co? Nevěděl, tápal, vzpomínal. Provinil se snad on? Čím? Mrzelo ho to, i když neznal důvod. Potřetí už nezavolal – bloumal, čekal, bylo mu příšerně.

„Zuzanko, přines mi svoje tepláčky do koupelny, vyperu ti je!“ a poslušná holčička je mamince přináší.

„Co to? Co to tady máš v zadní kapse?“

„To jsou kaštánky přece!“ Pochybení, trapnost, uvědomění chyby, nepřiznání viny. Slabost, nedostatek odvahy, alibismus. Když se na ulici s Karlem míjeli, odvraceli tvář a se Zuzankou plné ruce práce, protože byla k neudržení jak svobody chtivý pes v řetězech.

Přesto mu nikdy nezavolali, neoslovili ho, neomluvili se. Projevit zájem Karlovi nedovolovala zase jeho důstojnost. Pro někoho, kdo nemůže mít vlastní děti, nastaly ty nejhorší časy v životě. Bylo mu jako každému, kdo přišel o dítě už podruhé.