Vždyť oni ani neví, kolik je 8x7!

„Být vámi, na tu Vaši Stužkovou bych šel, pane učiteli,“ vzpomněl jsem si na rozhovor, který se udál asi před rokem. Vymlouval se však na to, že se ještě necítí dobře. Já na to, že CRP má v pořádku, průjem už taky nemá a na tu 

akci má jít až zítra večer.

Pak se najednou rozpovídal, proč taky se mu nechce tam jít.

„Vždyť oni mají na jaře maturovat a neví, kolik je 8 x 7, chápete? Malá násobilka problém! Že prý od toho mají v mobilech kalkulačku! A na takové břídily čeká maturita z matematiky a češtiny! Vždyť oni nenapíšou větu správně! A to nemluvím o drobných chybách, oni hádají příčestí minulá, 

neuznávají velká písmena, neznají rozdíl mezi číslovkou základní a řadovou, správně napíšou snad jenom spojky a citoslovce!“ stěžuje si docela od rány.

„Snad nebude zas tak zle, na přípravu mají ještě půl roku,“ snažím se za žáky, nechci konkrétně jmenovat, ale třeba z Obchodní akademie, trochu přimluvit.

„Půl roku? Co to je? Jim by nestačilo ani půl století!“ reaguje vtipně, ale nesměje se tomu.

„Snad nejsou všichni až takoví,“ chci stěžovatele dotlačit k tomu, aby neházel všechny do jednoho pytle.

„Polovina, určitě ne míň, jsou naprosí debilové, ti jsou urážkou maturity, ti by se k ní neměli vůbec pouštět. Bohužel realita je taková, že tam jdou a polovinu vyhodit nesmíme. Neprojdou jenom lemplové, kteří u zkoušky ani nezabučí. Ale co pak? Tím to nekončí. Po prázdninách jdou tito tupci na opravu a zase je to spíš na nás. Oj, jak my si přejeme, aby si vytáhli otázku, ke které dovedou říct alespoň tři věty, a pokud možno aspoň trochu správně!

Jenomže mnohdy přání nestačí a pomáháme jim všelijak. Snažíme se dopátrat toho, o čem by mohli mít aspoň páru aspoň trochu. Jenom ať proboha nemlčí, ať nemusíme mluvit za ně! A výsledek toho všeho? Naši maturitu nakonec neudělají jenom ti největší blbci a lajdáci dohromady bez sebemenší snahy k tomu. To je fakt úroveň, obraz našeho školství, jdoucí do kopru,“ vyzpovídal si srdíčko pan učitel.

No a já jsem si během jeho povídání vzpomněl na to, ne jak mladí ovládají pravopis a gramatiku, s tím do styku moc nepřicházím, ale jak nejenom mlaďoši, ale i mí vrstevníci mluví. To je samé „jako“ a „jakoby,“ dáme kafíčko, polívčičku, do které si přidáme nudličky s masíčkem, které si předem předpředpřipravíme. Škoda psát, takže raději nebudu, protože hrůznosti všeho druhu jsou chytlavě nakažlivé.

„Až tak?“ zareaguji na pana učitele a přidávám do ohně ukázku, jak mě parta mladých lidí nechápala, když jsem jim na horské túře radil, ať tou stranou raději nejdou, že je to tam ještě strmější než tady.

„A to jako jak, strmější?“ vykoktala ze sebe milá dívenka.

Anebo když jsem pár metrů od posprejované popelnice zastavil kluka s odpovídajícím náčiním. Tak „kápni božskou,“ povídám mu, ale bylo poznat, že by i promluvit chtěl, kdyby mi rozuměl. Jako bych snad „hutoril po vychodniarsky“ nebo jinou pekelštinou.

To opravdu mluvím tak archaicky, nebo se současná slovní zásoba scvrkává až na objem přesušené křížaly?

Myslel jsem, že v diskuzi na domácí půdě budu mít poslední slovo já, ale to víte, pan učitel je zvyklý, a tak mi na rozloučenou ještě přiznal:

„S jednou studentkou jsem probíral, proč napsala mlýko tak, jak napsala. A ještě jí radím, že kdyby napsala mléko, nerozhoduje se, ale až tak, že s ypsilonem? A víte, co mi na to odpověděla? Že prý ona to tak cítí! Chápete? Cítí to tak!“

Překvapením mi obočí vyjede vysoko na čelo, a to se snažím do emotivní studentky hodně vcítit, když citlivost je její prioritou. Přitom mě napadá, že kdyby s panem učitelem řešili třeba "její" penys, dalo by se to přejít s úsměvem, to je úplně něco jiného než mléko, na kterém je tvrdého co? Takže nám nezbývá nic jiného, než studentce závidět, když i pouhé mléko je pro ni tvrdé. Stejně důležitou životní otázkou však je, jestli jí její nadprůměrná empatie pomůže při maturitě z jazyka českého. Zrovna u ní bych si tipnul, že tvrdě narazí.