Jenom neříkejte, že se vám nic takového nikdy nestalo! Nekoupit něco, co jste chtěli. Záměrně netvrdím, že i potřebovali. Sami tak dobře víte, jak vám bylo, když jste až doma zjistili, že jste při nákupu na něco zapomněli. V našem případě to odnesly žvýkačky!
Při představě vrchovatého nákupního košíku a regálů s nejrůznějšími druhy žvýkaček před každou kasou, je z toho člověku až dobreku. Tím spíš, že bych se musel zase oblíkat a do nejbližší pultovky jít nebo jet celých 200 metrů! Také upřímně přiznávám, o chybějících žvýkačkách bych nepsal, kdyby jim nepředcházela šunka a šunce chybějící kakao, bez kterého jsem o víkendu poloviční.
„Ty sis vzal na večeři šunku?“ ptá se mě žena.
„Jo, vzal“ a je mi fakt trapně, když mi dojde, že jsem tím ožebračil děti a k tomu ještě vlastní! Tedy, snad.
„Co já jim jenom na tu školní svačinu dám?“ stále hořekuje.
Tuto nezáviděníhodně ošemetnou situaci jsem přece nemohl nechat jen tak, proto se dětí ptám, ať si samy řeknou, co by k jídlu do školy chtěly. A jejich pubertální odpověď? Oběma to bylo úplně jedno! Inu, jak překvapivé.
„Ale oni jsou na šunku zvyklí!“ snaží se žena jejich mateřský zločin poněkud zmírnit.
No bodejť by nebyly zvyklé, když ji dostávají den co den, ale rozhodně na ní nejsou závislé. Na to konto otvírám ledničku a představte si, co všechno vhodného tam k pečivu najdu. Tavený sýr, plátkový sýr, suchý salám, máslo i nemáslo, paštiku i jogurty a dokonce marmeládu. A ve špajzce by se určitě našla i nějaká ta čokoláda a Nutela. Nebo aspoň zbytek. Jenom ta šunka tam zatraceně chybí! Jistě chápete, že při takovém nálezu nabírá uzeninový problém opravdu na nebetyčně obrovské důležitosti a domácí šunkové drama tak může skončit jakkoli.
Vraťme se však zpátky ke žvýkačkám. Ty se totiž tak jednoduše nahradit nedají! Proto se jimi nechejme odsměrovat od laciné představy kolik mají lidé peněz, když tolik nakupují a přejídají se. Někdo ano, někdo však ne. Někdo tak nemá ani na ty žvýkačky. Tedy ani na to, co přínosně kalorickým jídlem vůbec není. Jejich žvýkáním se kousání něčeho pouze mimicky napodobuje. A to je, si myslím, špatně.
Což takle vyhlásit celonárodní protižvýkačkový boj? Jak vidno, v naší rodině jsme už začali a co na tom záleží, že úplnou náhodou. Chce to jenom jedno jediné – nezapomenout je zapomínat kupovat. Postupem času by žvýkačky mohla následovat i jakákoli jiná, méně důležitá potravina, čímž by se nezadržitelně dospělo nejenom k šetření, ale i k trvalé stravovací střídmosti.
Bylo by fajn, aby se povánoční běžnost ze ztloustnutí o pět kilo a následném zhubnutí pouze o čtyři, změnila na přibrání o kilčo a zhubnutí o dvě. A za takových patnáct, dvacet let… Ano, tušíte správně - je těžké násobení i příjemné násobení.
