Komikem století Vlasta Burian, Vladimír Menšík, nebo snad František „Funes“ Filipovský? Kdepak, nikdo z nich nemá šanci. To pan doktor Rath je jednoznačně největším komediantem všech dob.
Přeskočme omílané báchorky o krabici s vínem, jeho uměleckou tvořivost za katrem, bojovnost za práva vězňů, jeho neutuchající snahu za vlastní morální bezúhonnost, a přenesme se do dne, kdy na kole jel. Kdyby vám snad název blogu něco připomínal, tak to bude nejspíš píseň skupiny Kabát - Čert na koze jel.
Jestli se na projížďku vydal pan lékař s přilbou nebo bez, malou či vyšší pohyblivostí, po skleničce alkoholu či nikoli, není vůbec důležité. Dokonce ani to, jak a jestli vůbec z něčeho spadl, tedy zda vůbec se jeho cyklistika konala. Jisté však je, že jeho vykonstruovaný "pád" musel být opravdu hrůzostrašný – aspoň podle Rathova sdělení a diagnóz. Však posuďte sami: Otřes mozku s následným pískáním v uších, závratěmi, poruchami a výpadky paměti, poruchou pozornosti a soustředění, zhmoždění krční a hrudní páteře, zhmoždění ramena a kolena, bolest hlavy. To po něm jako čtyři skákali, tři tloukli a zbytek kolemjedoucích znásilňoval? Až se nechce věřit tomu, jak může dopadnout držkopád průměrného amatérského cyklisty. Snad se tou průměrností pan doktor neurazí, doufejme, že se můj odhad obejde bez souzení. Troufnu si tipnout i to, jaký postoj by po cyklistické bouračce zaujali tři výše jmenovaní komici. Burian: „Safraporte, co to? He? Ťuk ťuk na hlavičku, au, au! Duní stejně, to je dobré, nic se nevysypalo – musím makat dál“ a svižným šlápotem by odfrčel pryč. Filipovský: „Á, sakriš. Co to? Co se stalo? Proč tu ležím? Ha! Rychle dál. Ha! Nic mě nebolí, nic mi nechybí, ti plechoví mimozemšťani mi nesmí uletět!“ Menšík: Tady se uvozovek nedočkáte, neboť co mi je známo, tak na kole nebyl tento fenomén nikdy spatřen. Zcela jisté však je, že pád by si nikdy nevymyslel, protože by mu to nedovolilo svědomí.
To nesoudnost, arogance, přehánění a jiné kličkování však cyklistu Rathovi, obviněnému z korupce ve veřejných zakázkách, mistrovi v zdržování trestního řízení, není vůbec cizí. Vždyť najet do nejhlubší díry v širokém okolí ho muselo stát tolik houževnatého úsilí. Buď našel, anebo! Noční svědectví paní Kropáčkové z blízkého domu o elegantně oblečeném muži s rýčem na místě incidentu den předem, seznala policie za zcela nevěrohodné hned poté, co od pacienta Ratha odcházela s těžkou krabicí od bot. To víte, byli to jenom policisté. Inu, takhle se někomu holt hodí i předávají zkušenosti.
Ale stejně, považte to neštěstí, to smůlovaté cyklostezkové nadělení, tak nešikovně načasovaný pád zrovna v době, kdy se Rathovi absence až pohrdání soudem tolik hodilo. Při srovnání s lety a pády na Tour de France či během jiných světových cyklistických etap, kde závodníci padají nečekaně a při opravdu vysokých rychlostech, by na jedinou oděrku po Rathově sesunu nevsadil ten nejoptimističtější sázkař ani korunu. Ba co víc, cyklisté závody dojíždějí s mnohočetnými tržně zhmožděnými ranami na 50 stehů, při jízdě trpí s vykloubenými rameny, zlomenými klíčními kostmi a nalomenými žebry. A že taková zranění sakra bolí! Borce i obyčejné smrtelníky, v klidu i pod clonou analgetik a antibiotik. Nevím, sám jsem na vysoké úrovni nesportoval, ale možná je to tím, že profesionální cyklisté si uvědomují význam pojmů odhodlání, morálka a čest, a hlavně taky – nikdo je nežene k soudu.
Ale všechno je možné, přece. Nehoráznou padací smůlu musíme chtě, nechtě přijmout. A tady bych se přimluvil za to, aby slovní spojení Rathova smůla, zlidovělo. Mělo by asociovat to, že i z malého prdu se dá vyrobit monstrózní divadlo. Když na to přijde…
Jakmile pád z kola vyšuměl, přišly na řadu advokátní obstrukce - a co bude dál? Buďte v klidu, ani pak se večerní zprávy bez všeumělce Ratha neobejdou. Žijí to prostě mezi námi lidé, kteří se neumí stydět, přiznat se, kát se, taková individua, která by z narcismu vyléčila, respektive nadobro umlčela, jedině rána z děla do těla.
