Narodí se zcela nenápadně, tiše. Pozvolna bují, jakoby nechtěla obtěžovat. Dlouho o sobě nedává vědět a v tom je její podlost. Když najednou, nečekaně a zákeřně udeří, nemůže se nabažit pocitu z toho, jak svou existencí hostitele zaskočila. Posměvačně se směje, jak je z ní celý paf a když předem skládá zbraně, vítězoslavně se tluče do prsou.
Nevím, možná je to tak, trochu jinak nebo úplně jinak, ale povšechně je považována za nebezpečného soupeře. Osobně jsem s ní zatím neměl tu čest, ikdyž, jak se to vezme. Jeden starší pacient se mi sklesle svěřil, jak ho tato jeho nemoc hrozně překvapila. Aby ne, pomyslím si, já ho vždycky znal jako usměvavého, relativně zdravého, aktivního zahrádkáře a spokojeného člověka v těch nejlepších důchodcovských letech. Najednou to i jeho postihlo a rána to byla pro nás pro oba.
Chirurgie, onkologie, rozhodování, Radioterapie, chemoterapie, předoperační vyšetření. Odhodlání, operace, naděje. Povídá mi, vždyť jsem žil tak zdravě, nekouřil, sportoval, že si to nezaslouží a do plánované operace zhubl už pět kilo. Byl nervózní, dostal uklidňující léky. To jste hodný pane doktore, prý jste mi to zjistil ještě včas.
Naděje pomáhá, drže se jí, ale za nic se stoprocentně nezaručí.
Ale já jsem si něco velkého uvědomil, pane doktore. Že jsem vlastně už teď vyhrál, když mě ta potvora dostala až teď v pozdním věku. Aby ne, když jsem se dožil zdravých sedmdesáti let.
Na ozařování, v čekárně na hematologii, na onkologii, vždyť já jsem tam byl skoro pokaždé nejstarší. Tudle tam jedna maminka ukňourané dcerce v šátku povídala, ať se nebojí, ať není ostuda, že je v čekárně jediná, kdo má strach. Pohlédla, nevím proč, zrovna na mě a zasekla se. Určitě poznala, že právě ve mně se spletla. Přesto si ani pak nevybrala nikoho jiného, vzepjala se a povídá. Třeba tadyhle ten starý pán, taky je nemocný. Ten tady chodí určitě už hrozně moc dlouho, ten ale musí být statečný, že jo? Dítě se na mě podívalo a já nebyl schopný nic říct. Jenom jsem zaťal pěsti a polkl suchou slinu.
Já už nemám maminku, která by mě držela za ruku a vlévala do mě naději, povídá mi pacient, ale od té doby, jako bych ji měl. Ta neznámá paní mi nesmírně pomohla! Vždyť mnoha lidem nebylo dopřáno tolik štěstí jako mně! Ani zlomek mých životních zážitků, tak přece nebudu truchlit. Před operací jsem tak zase plný elánu a plánuju si, jak budu sklízet, co jsem na jaře zasel. Vždyť nemám nikoho, kdo by to za mě udělal! No řekněte, nebyla by úrody na poli škoda? Kdepak, flintu já do svého žita rozhodně házet nebudu!
Vím, jedině odhodlání a víra rakovinu neporáží, jenom pomáhá. To však ale vůbec není málo. Na poražení odevzdanosti, nevůle a stresu určitě má.
A proto proti tomu, co se nám nelíbí, bojujme. Písmeny, slovem, skutky, proti bezpráví, lžím a špatnostem všeho druhu. Tak proč, když je rakovina taková sviňa, proč zrovna proti ní nebojovat s vervou největší!
