Serpentiny takzvaného Hlinečáku už nějaký rok znám, a tak vím, jak ošidné umějí být. Nejvíc samozřejmě v zimě, kdy nejedno auto poznalo, že příkopy jsou tu rozličně hluboké. Velkého bacha i na mokré listí a nějakou tu spadnutou
větev až strom je také potřeba, leckdy překvapí i zvídavé auto, které na vás v zatáčce vystrčí čumák.
S pokorou k nebezpečnému úseku si to jednoho hezkého dne svižně švihám z práce domů, než dojedu pomalu jedoucí auto. Sakra, odkud já to auto, tu poznávačku jenom znám? No jasně, Itálie! To je přece Italka - naše Barbora! Je červenec, tak je tady na dovolené. Hurá, bude návštěva - Prosecco! A jak si to tak představuju a odhaduju, že se právě vrací se svým přítelem z nákupu, nemůžu si pomoct, vleče se jak letitá Avia s hnojem. A že o tom bohužel něco vím…
To je jedna věc, a ta druhá, že na silnici neznám bratra ani kamarádku, s nikým nemám slitování. Na šajtrpáce si ťuknu sportovní režim, čili esko, a frrrr! předjedu je jak Fitipaldi při Velké ceně Brazílie.
O pár dní později, když se s italskými přáteli scházíme u mého tataráku a trochy toho vína z Sicílie, přijde řeč i na to, jak jsem je toho krásného dne předjížděl.
„Ty, Martine, a to se tam nebojíš jezdit tak rychle? Vždyť je to nebezpečné, navíc tam srnky často přebíhají!“ zeptá se mě Barbora stále ještě nezkomolenou češtinou.
„Báro, upřímně? Bojím, a o lesní zvěři taky vím.“
„Víš, a přesto jsi nás předjel jako blázen, a určitě to nebylo devadesátkou! Nechápu. Proč tam nejezdíš pomaleji?“
„Víš, to je těžké, hodně těžké, ale slibuju, pokusím se. Počkej chvilku, já si to představím, představuju…“ zavírám oči a v rukách jakože svírám volant, ovíněný hraju divadýlko.
„Ne, Barčo, zase co nejupřímněji. Ať se snažím sebevíc, pomaleji to fakt nepůjde.
„A proč by nemohlo? Jak to? Postačí, když ubereš trochu z plynu a je to, ne?“
„Víš, Barčo, ty to vidíš jinak. Pro mě to tak jednoduché není. Problém je v tom, že pomaleji by mě to nebavilo,“ odpovídám sice nabubřele, ale s rošťácky omluvným úsměvem.
Znatelně zpomalíme, ocitáme se ve facebookové diskuzi, v jednom běžeckém fóru, kde si mezi sebou dávají nadšení běžci vědět, mého syna nevyjímaje, kolik kilometrů týdně nebo za rok uběhnou, jaké mají rádi trasy, s jakými botami jsou spokojení, zřídkakdy i na jaké závody se chystají, že každému musí dojít, jak moc mají běhání v krvi, jak moc je baví.
Jen na okraj můj skromný názor, že jsem byl ve sportovním mládí vychováván v rivalitě. Pro skokanské centimetry navíc bych se prodloužil, pro ušetřené běžecké vteřiny bych ze sebe sedřel kůži, a pro vstřelené góly snad i vraždil.
Ve vzpomínané běžecké pospolitosti jsem však nabyl dojmu, že jim jde víc o pohodu, o radost z pohybu než vyhrát, být lepší než ostatní. Snad se jedná o jakýsi kamarádský, bezstarostný trend, kdy je opravdu psychicky a zdravotně přínosnější pohyb si především užít, mít z něj radost, než se pachtit za vítězstvím. Dosti však moralizování, určitě to není úplně špatně, já už se nějak smířím s tím, že leckteří současní náruživí běžci jsou jen tak pro sebe, jako by se báli soupeření, protože zjištění, že doběhnou až na druhém místě, by je doživotně odrovnalo. A to přece nikdo nechce.
Ale k věci: Do jejich číselných diskuzí o tom, kolik a za jak dlouho spálí kalorií, jakou mají při jakém tempu tepovku, o tom, co všechno ještě současné měřicí přístroje umí a neumí, jsem se samozřejmě nezapojil, ale připomnělo mi to rozhovor jednoho nadprůměrného českého cyklisty, kterého se zvídavý redaktor natěšeně ptal, kolik hodin měsíčně najezdí, kolik zdolá kilometrů, kolik při tom spálí kalorií, na jeho denní režim a sportovní jídelníček…
Sportovcova laxně nadvěcná odpověď mě nadmíru potěšila. „Kolik ujedu kilometrů fakt nevím, kolik joulů a moulů spálím netuším ani zdaleka, no, a o mém tréninkovém plánu rozhoduje počasí a moje pohodlnost, respektive souboj potřebnosti s lenivostí. Ale pozor, můj jídelníček je fakt složitý - jím totiž všechno, na co mám zrovna chuť.“ Toť vše k těm přísavným ciferníkům po těle, jak pro koho, a jestli vůbec, jsou pro trénování tak důležité, přínosné.
No a do toho všeho, do té jejich zasvěcené běžecké diskuze se odhodlal vstoupit nějaký pan Viktor s názorem, který ne zcela přesně tlumočím: „Nechápu, proč se tolik naběháte kvůli ničemu. Tolik sil vás to stojí, tolik planého úsilí z naběhaných kilometrů! Postrádám přínosnost, smysluplnost toho všeho, kde je? Kde ji máte? Co tím tvoříte? Únavu a dobrý pocit z toho máte? A to je všechno, to vám stačí? To jediné ke spokojenosti potřebujete? Nic proti, ale vždyť je přece spousta činností, kde by se vaše energie dala využít účelněji, prospěšněji! Třeba u mě, zrovna stavím terasu… Kdo z vás mi přijede pomoci? Pardon, přiběhne…“ v podstatě se vysmíval celému běžeckému fóru nad jejich nepochopitelným koníčkem.
Následovala dlouhá diskuzní odmlka, běžci i já jsme zřejmě hluboce přemýšleli, dlouho, předlouho Viktorovi nikdo neodpověděl. Až najednou, v hlavě se mi rozsvítilo, a odepsal jsem:
„A zrovna tu vaši terasu, tu k životu opravdu tak moc potřebujete?“
Tolik spokojených palců jsem ještě nikdy nedostal. Překvapivě férově i od ponaučeného Viktora.
