Konečně jsem zhlédnul film Karel, na čemž by samo sobě nebylo nic úchvatného, jenomže k reakci mě vyprovokovala scéna, v níž pan profesor Trněný pobízí pana Karla s manželkou, aby se u něj posadili. Neuvěříte, co mám na mysli.
Řekl: „Přijměte místo,“ a já si tipnul, že se mají posadit. Říct to někdo mně, nepochodil by u mě.
A to se dokonce říká i „vezměte místo,“ nebo dokonce „berte místo.“ A já se ptám, jak si místo mám vzít? Nebo si ho dokonce odnést? Poraďte mi. Odhaduju, že vážený pan profesor by byl schopen na rozloučenou i cize popřát „Mějte hezký den.“
Až do této filmové scény jsem si myslel, že anglická mluva (Take a seat, Have a nice day,) patří do repertoáru prosťáčků, lidí nepřemýšlejících, povrchních jak na lep se chytajících. Když jsem se před 30 lety učil anglicky, za výše popisované doslovné překlady jsme dostávali lepance. To už nikdy nebudeme používat to naše krásné a nekomplikované „Posaďte se,“ a „Hezký den?“ Proč se někdo tak snadno podřizuje nečeskému, cizáckému? Z vděčnosti? Za co? Z hlouposti? I když, to je taky vysvětlení.
Další pozdravný nešvar, nebo co to vůbec je, vidím v několikanásobném pozdravném vítání nebo loučení. Proč říkat třikrát ahoj, když stačí jednou? To aby na sebe zdravící více upozornil nebo zdravený špatně slyší? Znamená snad pětinásobné pozdravení větší pozdrav? Nechápu, zase mi to vysvětlete.
Taky můžu vyskočit z kůže, když někdo někomu dává prostor se vyjádřit, prostor k vysvětlení. To není samo sebou? Bože, prostor! Že nikdy nikdo neřekne kolik čeho na kolik prostoru? Třeba zrovna já bych to chtěl vědět, když už. To proto, jak moc bych se mohl při pobídce rozmáchnout. Stačilo by 2 x 1 x 1 metr? A není to málo, pane Antone Pavloviči? Já jen, že dřív se dávala možnost, šance, příležitost se vyjádřit. Kdo tyhle prostorové pytloviny vůbec vymýšlí? A roznáší…
Taky mi nedá spát to, že dřív se lidé setkávali osobně, ale dnes ne, dnes je to asi málo, dnes se setkáváme jak? No přece fyzicky! Hrůza, kterou začal používat debil nebo inteligent, to dnes máte skoro jedno, a ostatní nalepovači jakoukoli blbost zdárně rozkdákají.
A když už jsme u těch lidí, jak to máte s oslovením čau lidi, nebo jak se máte, lidi? Vždyť je to tak neosobní, urážlivé. To už vymřeli přátelé a kamarádi, vážení občané? Tohle přebije už jedině hláška z jednoho ruského filmu „kudá ty iďoš, čelovjék?“ Tipuju tak, že už brzy se ujme oslovení osobo.
A co užívání zdrobnělin? Neutečete tomu při jakémkoli pořadu o vaření, a já každé úterý, kdy si z jídelního lístku objednávám donáškové obědy na další týden. Z těch prsíček, masíček, brambůrek se slaninkou, okurčiček, rajčátek a polívčiček se mi pokaždé udělá zle. Když však slyším malé autíčko a malé kafíčko, bliju už doslova. Nechápete? Autíčko, kafíčko je přece malé už samo o sobě, tak proč ho ještě nelogicky zmenšovat? Kdo takhle mluví, nepřemýšlí, nedomýšlí, je slovní ignorant.
Mám pokračovat? Jen řečnická otázka, stejně budu. Obdiv, nadšení, spokojenost se vyjadřuje například delším potleskem, obdivnými gesty a aplausem, budiž i fanatickým povstáním ze židle. Ale když u toho slyším to převzaté, to otřesné: Wau! našich přeslavných hodnotitelů a hodnotitelek talentových soutěží, tak přepínám, hroutím se, přemýšlím o odchodu z tohoto světa. To už mladší generace nezná to krásné: "Páni! Ty brďo! Ty v…," tedy i jadrnější a hlavně češtější výrazy? A třeba i hvízdnutí k tomu?
Asi ne, protože to nestačí, navíc se jako houby po dešti se vyrojily další paskvily a blivajzy, jako např.: zarezervovat, dovymyslet, dovyčistit, předpřipravit, vyzjistit, pořešit, (do)vysledovat… Bože, takové slátaniny! Kdo tomu bude konec? To už nestačí si zájezd jenom rezervovat? Ránu si dezinfekcí vyčistit, jídlo připravit, odjezd autobusu si zjistit, příklad vyřešit a podezřelého sledovat? Proč to slovní pitvoření? Do smrti budu líbat ruce tomu, kdo mi dá logickou odpověď.
A kam se podělo staré dobré „se, si?“ Všimli jste (si)? Zní to hrozně, že jo? Absence zvratných zájmen „se, si“ je dalším úpadkem. „Objednejte co nejdřív, nakupte léky do zásoby, zařiďte nejlépe hned…“ Všímejte si toho! Stačí sledovat reklamy.
Na opakované zdravení jsem už upozornil, ale ještě něčemu nerozumím. Obočí mi vyskakuje nad čelo, když slyším pozdrav: „Dobrej!“ A to i na Moravě, kde se pražsky rozhodně nemluví. Pozdravit dobrý den už není v kurzu? Nebo doba už pokročila tak, že něco dřív tak běžného je považováno za až takovou slušnost, která především mladým hulvátům nejde do huby? To však není to jediné, čím na sebe upozorňují. Jeden příklad na závěr:
Poté, co v ordinaci mladého pacienta upozorním, aby mi neskákal do řeči, mu pokládám otázku, (velice často se používá nesmysl - zeptám se vás na otázky,) na kterou odpovídá: „Tak vlastně, no prostě mě ta noha jakoby bolí.“
Úžasná to věta, které chci přijít na kloub, protože mi není jasné, jestli ho ta noha bolí doopravdy nebo jenom jako, takže to chci upřesnit.
„No prostě, jako jo, bolí,“ snaží se být přesnější, ale moudrý z toho nejsem. Tak to zkouším jinak. Odpovězte mi jasně, jestli bolí nebo nebolí.
„Prostě, no tak jo, asi jo.“ Supím já z něj, on nechápe mě, mezi námi určitě nevzniká přátelství.
"Tak asi nebo určitě?" dávám mu poslední šanci.
Vzápětí mi sděluji svou nejsrozumitelnější odpověď: „Asi určitě jo!“ a já rezignuju. Už se ho ani neptám, jak dlouho má potíže, protože by mi nejspíš odpověděl, že teď někdy. Hmmm, zřejmě špatný oddíl, upravuju si známou filmovou hlášku. Tady vyvstal problém slovní zásoba. Kolik asi přečetl knih? Nebo spíš, kolik stránek? Že jenom řádků? Nestrašte!
Víte, je mi jasné, že každý jazyk se přirozeně vyvíjí, ale posuďte sami, co je vývoj ku prospěchu, a co stupidita, vedoucí do slepé uličky. Vím, že kdyby se jazyk nehnul z místa, stále píšeme hlaholicí a mluvíme staročeštinou, ale snad toho nechci až tak moc. Nepodbízet se hloupému vyjadřování, při mluvení nad obsahem přemýšlet, mluvit když ne zcela správně česky, tak aspoň s maximální snahou co nejlépe česky. Samozřejmě, že přehnané iluze si nedělám ani o úrovni našeho psaní.
