Vkrádat se někomu do mobilu, to samozřejmě nikomu nikdy, ale když už takhle někdy poblíž ženy sedím, to se kolikrát rád vedle natáhnu, abych zjistil, čemuže se najednou tak hurónsky směje, když zrovna nežvaním. Toho dne se však
nesmála, ale i tak displej napjatě pozorovala. Tak to mě ale zajímalo snad ještě víc. Neuhádli byste!
„To mi ale řekni, normální ženské zajímají na internetu hadry a zase hadry, kdo kde a s kým, novinky v pečení a vaření, aby si svého muže udržely, dokud nezapomenou co chtěly ukulinařit, ale to ty ne, ty zíráš na jakési koně, jak se prohánějí pořád dokola, a když se z toho začne motat hlava i tobě, studuješ, kdy nejlépe podat březí kobyle selen, anebo jak se jim zaplétá do copánků hříva. Fakt, beznadějné!“ Neznepokojilo ji to a s ledovým klidem odpoví:
„Miláčku! A co tvoje mamka nebo ségra? Obě snad sledují nejnovější recepty a módní trendy? A pokud vím, tak samozvané sélebrity nemůžou vystát stejně jako já.“ Mohlo by se zdát, že mě svou odpovědí dostala, jenomže!
„No jo, ale já jsem přece mluvil o normálních ženách!“
------------
Je známo, že puberťák nepotřebuje na své šatstvo skříň, ale vystačí si s židlí než se převrhne, nebo s dřevěným sluhou, než se odporoučí k zemi. To já jsem ve svém věku už povýšil na kratší stranu postele, která v šatně paradoxně stojí hned naproti mojí skříně. No, jak bych to jenom… Ne, vysvětlení po mně nechtějte. Ale stalo se to, že opravdu jenom malé kupky mikyn, triček, ponožek, košil a kalhot, si jednoho nehezkého dne žena všimla. A nejenom to! Dovolila si mi rázně vytknout, abych si v tom bordelu udělal pořádek, a jestli to nebude do pěti minut, udělá mi ho sama. Jenom to ne! blesklo mi hlavou, protože, víte proč. Je to stejné jako s cizí špínou, která vám příšerně vadí, což se o špíně vlastní říct nedá.
Neochotně se mezi postel a skříň přemísťuji, ale za to, mít ve své skříni pořádek svůj, mi to rozhodně stojí. Jenomže poražená Olí neodchází, je totiž zvědavá, jak si bez ní poradím. A nejenom, že vyčkává, dokonce i poloprudí"
„Takže ten tvůj pořádek, to bude vlastně ukázkový vojenský pořádek, že jo?“ naráží na moje léta minulá, vojenská, kdy jsem nevěděl, co jsou to komínky, a maglajs jsem měl i v tom, jaký vzor oděvu mám zrovna na sobě, což jasně koresponduje s vlastním a co nejupřímnějším oceněním druhého nejhoršího vojáka v armádě. A proč až druhým? Inu proto, že existoval vojenský kolega, jistý pan doktor Špliňo, který by se svým předposledním místem určitě nesouhlasil, a moudřejší ustoupí. Načež ho tímto po našem převelice zdravím.
------------------
Čekáme návštěvu, ale nevíme přesně, v jak hojném počtu dorazí, a tak se Olí ptám, jestli by někdo z nás neměl raději zajet přikoupit maso na tatarský biftek, tedy ještě včas, kdy jsme oba střízliví.
„A tobě se chce?“ odpovídá otázkou.
„No, nechce, ale přece jenom, jsme hostitelé a chceme být dobrými hostitely, nebo snad ne?“
„A víš ty co? Už žádné malicherné otázky, vždyť to můžeme vyřešit úplně jednoduše – napijeme se!“
Tak tohle já mám doma :-)
