Přiznávám se, že cvrkotu kolem nemoci a úmrtí Karla Gotta jsem si dlouho nevšímal, neměl potřebu se zajímat. Názvy článků o něm jsem na internetu nerozklikával, rozhlasové stanice jsem přelaďovával a televizi nesledoval. Až do
čtvrtečního večera, kdy jsem po mém neoblíbeném vzdělávacím seriálu Ordinace v … zachytil začátek rozhovoru jakési blonďaté moderátorky s herečkou Bohdalovou. V momentě, kdy první zmiňovaná vyřkla, že smrt mistra všechny nečekaně zasáhla, nebo něco v tom smyslu, že nečekaně a všechny, jsem se naježil a utrpěl újmu. Přesně totiž shrnula to, proč mě humbuk kolem Karla Gotta nyní, a vlastně i celý život nechával zcela chladným. Pro „všechny a nečekaně,“ hlavně kvůli médiím, kvůli přehnané medializaci! Očekávaná smrt zasáhla naprosto všechny zcela nečekaně – k takovéto titulce chyběl opravdu už jenom kousek!
Když se asi před měsícem pan Karel nechal slyšet, že je vážně nemocný a odchází do ústraní, bylo jasné, že se od lékařů dozvěděl krutou realitu. Všechna ta přání úzdravy z řad kamarádů a umělců tak byla jen labutí písní nad jeho dožíváním.
Smrt nemocného 80letého Karla Gotta beru normálně proto, že jsem se s ním osobně nesetkal, nikdy nebyl na jeho koncertě, nikdy si nekoupil jeho desku, a nevím o tom, že bych si v mládí nahrál na kazetu byť jenom jednu jeho písničku. To, že mě nijak nezaujal, samozřejmě zosobňuje jenom jeden hlas proti všem těm jiným ostatním. Přesto si myslím, že takových jako já, je dost, ale hodně z nich podlehlo medializační psychóze, tomu, že se z populárního zpěváka dělá symbol osobnosti, modla národa.
Nezpochybňuji, že pro jeho povahu, chování a píli byl příjemným člověkem, charizmatickou osobností, to, že ho měli lidé rádi a uměl zpívat. Nepopiratelná je jeho popularita doma a především v Německu, jeho široká fanouškovská základna, ale nechápu tu davovou infekčnost, tu fanatičnost všech těch, kteří tak žalostně truchlí nad jeho skonem, i když si posledních pět let nepustili třeba ani jednu jeho písničku. Nic se nemá přehánět, tak praví lidová moudrost.
Další říká, že jedinou spravedlností na světě je stárnutí, tak si proboha přiznejme, že smrt existuje, že staří a nemocní umírají, že dříve nebo později skoná každý. Tím více jsme na smrt připraveni, když je očekávaná, tím méně, když je tragická, překvapující, časná. Tím více nás smrt zarmoutí, když osobu známe, než tu, o které víme jen z doslechu.
Že mě zasáhne daleko víc odchod známých, příbuzných, mých pacientů, těch nejbližších, a ne toho, ke komu jsem neměl žádnou citovou vazbu, by mělo být snad zcela logické pro všechny, kterým neobyčejný zpěvák do života přímo nezasahoval.
A co státní pohřeb - ano či ne? Troufnul si to přát on, jeho rodina, nebo snad o něj žádá premiér a okruh Gottových přátel? Státní pohřeb beru jako poctu někomu, kdo kladným způsobem stát zviditelnil, zasloužil se o jeho povědomí ve světě, položil za jeho obranu život. I když se v případě Karla Gotta dá říct, že tuto podmínku splňuje, nacházím v tom nespravedlnost vůči ostatním. Pamatuje snad stát na sportovce, vědce, lékaře, cestovatele, kteří národ světově proslavili?
Jen připomínám, že zpěvák zpěvem jenom baví, rozdává dobrou náladu, zatímco vědci a lékaři zachraňují životy. Vědomě a raději neuvádím příklady, protože výběr je velmi ošemetnou a subjektivní záležitostí, ale odpovím na to, proč mají smůlu. Dosportují do 40 let, ovšemže kromě Jardy Jágra, dobádají, doléčí a docestují v aktivním věku, pak upadají v zapomnění (když se nepřipomínají bulváru,) takže tito skromní velikáni umírají v tichosti. No ale stejně, nechtěli byste to tak i vy? Není to pro každého to nejlepší?
