Proč lidi tolik přitahuju?

Mimo jiné jsem i cyklista, ale zdá se, že ne běžný, protože: Přijedu na pláž k přehradě, sesednu z kola a přemýšlím, jestli se mi tam líbí, jestli zůstanu. Zatímco se dívám kolem, zblízka na mě začne civět paní, která je tam

s pánem. A když píšu, že civí, tak mě opravdu sjížděla zblízka horem dolem, a přišlo mi, že nějak nefér, jestli se nepletu, fakt nepříjemně dlouho. Opravdu, vždyť během té doby jsem dvakrát ucuknul, a pak už raději odjel. Copak se jí na mně nezdálo? Celý já, nebo jenom to, že nemám cyklistickou helmu, ale kšiltovku? Místo drsňáckých slunečních nebo cyklistických brýlí jenom obyčejné, dioptrické? Že mi na těle místo křiklavého počmáraného cyklistického drézu vlaje volné bezzipové tričko? Nebo ji nejvíc nakrkly moje riflové kraťasy, protože ona čumilka je zvyklá na cyklisty v černých vytuněmých elasťácích? Nebo na mně hledala spešl rukavice a našla jenom prsty bez rukavic? A když se nedopátrala ani cyklistických bot, vůbec se jí nedivím, v jakém úžasu byla. Tím spíš, že z mých letitých sandálů musela být odrovnaná totálně. A co teprve, když rentgenovala moje kolo! Trekingové, osm let starý Author, sedm let nemyté, a považte, že bez předního pružení, tedy pro jiné samosebou zcela nevyhovující! Nebo ji tolik zaujal nosič nad zadním blatníkem, který se dnes jen tak nevidí? Ale teď vážně: To musí být opravdu každý šik vymóděný a vystajlovaný, aby nevybočoval, aby se mohl na kole jen tak po svém projet?

Ale problémy s chápáním ostatních mám i tehdy, když kolo ze zorného pole vystrnadím, když si ho dám vzorně do stojanu, a ve stánku si koupím preso a zmrzlinu k tomu. Protože na tamější zahráce je plno lidí a žádný stín, rozhlížím se kolem, hledám chladnější místo. O kousek níž mám štěstí, u stromu je prázdná lavička, sedám si tam. Jenomže před ní leží na dece dvojice, které se na mně něco nepozdává. A přitom na svém místě tak jako ostatní kolem seděli, polehávali, koupali se. Jenomže z jejich okukování po mně se dalo usuzovat, že jim moje přítomnost byla nepříjemná. Ale zase si říkám, co je mi po tom, proč bych si měl dělat starosti. A proto ne, nebudu odcházet. Sedím ve stínu, své si odlížu a vypiju, až potom odejdu, odjedu.

Tak snadno to však neviděl pán, protože se mě zeptal, jestli jsem si nevšiml, že tady leží oni, že tu byli dřív. Že se ozve, jsem nečekal, takže s odpovědí jsem si dal načas: „Já se k vám na deku nehrnu, já sedím na lavičce. On na to, že jim není příjemné, když se na ně můžu dívat tak zblízka.“ Správně to řekl – můžu dívat, ale nedíval se, co bych na nich asi tak viděl. „Tak jste si neměli rozložit deku u lavičky,“ jemně podotknu. Že tu byli dřív, povídal. „To těžko, protože lavička tu určitě stála daleko dřív než vy, a pokud vím, je určena k sezení,“ tak v tomhle duchu naše rozmluva pokračovala. Když jsme spěli k remízovému konci, dopil jsem a dolízal, ale řeknu vám, byla to nejhorší odpolední svačina, co jsem kdy zažil. Ale aspoň mám zkušenost a zážitek k tomu. Jádro pudla bylo asi v tom, že si deku tak těsně k lavičce dali právě kvůli stínu. Zajímavý je i poznatek, jaká je asi pravděpodobnost, že někdo bude vadit dvěma lidem spolu zároveň, když už pořád mluvil v množném čísle. Myslím si však, že vysvětlení není věcí náhody, ale protože se jednalo o smíšený pár, bude nejspíš daleko běžnější, prostší.

Do třetice tu mám příklad přece jenom optimističtější, abyste si o mně nemysleli, že přitahuji jenom potíže. Tedy spíše případ, takže by ho jiné snad ani následovat nemusely. „Čau Marťóóó!“ ozve se někdo za mnou způsobem, jako bychom spolu vyhráli válku. Já se otočím, znám ho, ale jméno si nevybavuju. Kolikrát jsme se my dva viděli? Dvakrát, třikrát? Jakou on má jenom paměť! Naše odlišnost pokračuje dál. Já se zastavím, on se ke mně šine jako Šikanzen. S nataženou rukou, nadšeně. Bože! Snad mě tady před lidmi nebude objímat? Čeká mě něco horšího! Huláká dál a ruku mi podává způsobem, jaký ani neumím popsat. Ale asi je to takový ten sportovní pozdrav seshora, takže nevím jak mám ruku vytočit já, aby do sebe obě dlaně zdárně zapadly. No, nějak to dopadlo, ale příjemné mi to nebylo. Ještě bouchanec do zad by se hodil a dokonalost by byla dokonána. Dočkal jsem se, odneslo to pravé bolavé rameno.

Slušel by se závěr, nejlépe kvalitní, nejlépe vlastní, ale napadá mě je jenom ten, jak pravil filmový klasik: Lidé jsou různé. Já k tomu přidám jenom toto: A proto je příliš nevyhledávejte, ujeďte jim! :-)