Než jsem se z uježděné blátivé polní cesty vyškrabal do vedlejších zatravněných kolejí, odkud se přístupová cesta ke kukuřičnému poli zdála přívětivější, zažil jsem trochu toho smykování a hrabání koly aut. Jedině tak mohl být cíl
dosažen. Dvě malé přepravky na klasy by mohlo někomu připadat z hlediska rentability za příjezdovou lapálii málo, ale měl jsem vyzkoušené, že než kukuřice začne v pečlivě uzavřeném domácím sudu plesnivět, toto množství je tak akorát. Pod těžkým víkem sudu proto, aby do něj nemohly všudypřítomné myši.
Měl jsem radost, že jsem stojatou kukuřici zastihl ještě předtím, než z pole zmizí. Dosti provinile bych se totiž před slepičkami cítil, kdybych neuspěl – vždyť jsem jim to slíbil! Trhal jsem, zvesela si notoval – klas ulomit, v kýlu co nejvíc zkrátit, listy oloupat, na místě činu toho co nejvíce zanechat. Jenomže toho dne to nebyla kradba bezproblémová jako obvykle.
Z blízkého posedu totiž někdo schází. Nebylo těžké poznat, že myslivec, také nebylo těžké domyslet si, co asi ho k přerušení sledování okolí vedlo. Asi 55letý chlápek střední postavy se přibližuje ke mně - zlomená flintička přes rameno, zelený klobouček na hlavě, krokem rychlým, rozhodným, jako kdybych snad měl naspěch. Dva, tři metry ode mě zaujal rozkročný postoj.
„Co to tady děláte?“ zeptal se. Tak to bylo něco na mě. Teatrální póza, pozdrav žádný, zbytečná otázka hlasitě vyřčená.
„Myslíte si, že něco jiného, než vidíte?“ odpověděl jsem možná trochu zvláštněji. Následovala chvilka na zpracování odpovědi.
„Takže vy tady kradete!“ dovtípil se správně.
„Dá se to tak říct,“ odpovídám v klidu a dál si hledím svého, tedy loupežné činnosti.
„To ale nesmíte!“ zdůrazňuje, ale můj klid mu na jistotě nepřidává.
„Máte pravdu, kukuřice není moje, neměl bych. A co tady děláte vy? Byl jste na čekané, to vás při ní tak moc ruším, že jste se mi rozhodl vynadat?“
„Vynadat? Jenom vynadat? Okamžitě běžte pryč! Já to tady taky hlídám!“ rozčiluje se.
„Jo, aha, tak to pak jo. Já si ale myslel, že kukuřice je jézeďáků, ne vaše. Anebo se pletu?“
„Co se to opovažujete? Co je vám po tom?“
„Já jen, že vám to hlídání moc nejde, když jste mě tady zastihl poprvé až teď.“
„Už toho mám dost! Co vy ještě nepřiznáte! Taky můžu zavolat policii!“ křiknul, sundal flintičku a zamířil s ní k mým nohám. Zatím…
„A sakra! Nebo zavolám policii já. Že mě ohrožujete střelnou zbraní, která rozhodně nemá sloužit k vraždění lidí. A kdyby snad jo, tak začíná jít do tuhého. Do pěkně hustě tuhého, když se tady bude střílet! Nebo snad nechcete zastřelit mě, ale divočáky za mnou, o kterých nevím?“
„Tak vy nepřestanete, vy neodejdete?“
„Samozřejmě, že přestanu a odejdu. Ale když už, bedýnky chci mít vrchovaté.“
„Žádné bedýnky a vrchovaté už vůbec ne! Kliďte se nebo opravu vystřelím!“
„Jasně, a na koho pak? Na mě, protože vás kukuřicemi ohrožuju na životě? To mě jako střelíte rovnou mezi oči, na komoru, jak tomu vy říkáte? Nebo mi nařídíte čelem vzad a schytám to při útěku zbaběle do zad? No prosím, poslužte si, jak je libo. Určitě vás nikdy nikdo neodhalí. Výstřel, stopy, patrony, pachová stopa, neprůstřelné domácí alibi při vaší pravidelné sobotní procházce. Kohopak asi jiného než myslivce, by tady budoucí mrtvola mohla potkat? Nebo si snad myslíte, že vyváznete bez trestu? Že vám projde pravda o zastřelení bezbranného zloděje kukuřice, která není vaše? Bránění cizího majetku – no tak super, směle do toho! Nebo mě chcete jenom postřelit? Tím hůř, policii usnadníte dvouhodinové hledání pachatele a placení trvalých následků se do smrti nezbavíte! Cožpak neznáte skvělé české zákony? Honosící se záštitou právního státu? Opravdu chcete jít bučet? Vyměnit měkké sezení na posedu za sezení natvrdo? Kvůli troše cizí kukuřice? Kvůli něčemu, do čeho vám vůbec nic není?“ poslouchal se zaujetím, asi přemýšlel, hodnotil. Poté přehodil flintu na rameno a přišel blíž.
„Pro koho ji máte?“
„Slepice. Pro moje milované slepičky přece! Nemůžu říct, že se po kukuřici můžou utlouct, to ne, ale přece jenom na ni pokaždé dojde. Až spořádají pšenici a krmnou směs, tu mají nejraději, potvůrky jedny opeřené. Tedy, až po žížalách – po těch jdou jak po flusu. Krmím odpoledne i ráno, a to jsou už všechny klasy vzorně vyzobané. A jak jsou spokojené ty pipiny moje, když mají všeho dostatek, to já na nich už poznám. Vody, skořápek, čerstvé trávy, a ve zbytcích jídel jak si libují! To byste neřekl, co všechno jsou schopné sežrat a vyzobat! Od kůrky chleba po hlavu kapra, od…“
„Ale řekl!“ rázně mi utnul povídání.
„Ale nepovídejte! Tedy, vlastně, povídejte!“ pobídnu ho.
„Nenatrhal byste jich pár, i pro ty naše?“
