Dlouho jsem nebyl v kině. Minulý týden jsem byl v kině. Teď mám vypito. Počkejte… Ještě o něco víc upito, abych byl přesnější. Proto o zážitku z kina píšu. Film skončil, do popředí se draly titulky. Nebo vlastně ještě ne, titulky
přece patří k filmu!
Čekám, až se v sále rozsvítí, chci se vmísit do davu, protlačit se k východu mezi prvními. Můj plán nevyšel. Titulky běží, pořád tma, nikdo neodchází, všichni jsou v klidu. Sakra, to žádné zdrhací a strkací závody nebudou? Jako za starých, dobrých, mladých časů? Co se to teď děje? To všichni spí? Zas tak nudný film to nebyl. Ale mně se chce vstát, čůrat, odejít. To ze všeho nejvíc, na neposednou prodlel trpím i v hluboce čalouněném křesle. Jenomže pořád nic, všichni jako přilepení, od plátna se ne a ne odtrhnout.
Jenom já mám problém, jsem jako na trní. Opravdu je to problém? No tak bych byl prvním odcházejícím, no. Vždycky to přece musí někdo vyžrat. Jenomže já nikdy nebyl a nemám zájem být středem pozornosti! Minuta pryč, ubíhá druhá, odhodlávám se. Je tma, to dám, to se nepočítá. První melodie končí, začíná druhá, titulky se zdají býti nekonečné. Dvě minuty bylo moje maximum, víc po mně nikdo nemůže chtít. Zvedám se, odcházím. Teď ještě aby na mě usvědčivě neposvítil reflektor a hurá ven! Uf! Povedlo se! Relax si zřejmě dopřává i cinema light manager.
Až klidu, po úprku z kina, si zavzpomínám. Co se to s lidmi stalo? Děje? Kde jsou ty časy Budů Spencerů a Terence Hillů, Dvou nosáčů jak tankují super, Angelik a Mayovek? Ale hlavně – co pak? Poslední rána, závěrečná věta a výstřel - světla v sále se hned rozsvítila a tlačenice u vchodu byla převeliká. A dnes? Žádné vzrůšo, taková nuda! Na co si to ksakru hrajeme? Tedy kromě mě? Na ebenovsky slušně vychované? A proč zrovna v kině, kde o nic nejde? Možná proto jenom tam, kde je to snadné a jasně viditelné. Jako bychom snad dřív byli hůř vychovaní, méně zdvořilí jenom proto, že jsme z kin odcházeli rychleji.
Myslím si tak, že jde o obyčejnou přetvářku, o bezkonfliktní pózu. Od jisté doby je to bůhvíproč už takhle nějak zavedené, módní a ujalo se to. Ale stejně - ruku na srdce: Když si doma pustíte koupený nebo stáhnutý film, opravdu ho hltáte až do posledního písmenka?
Jistě, někdy ano, doma nebo v kině. Vždyť není na škodu dozvědět se, nebo si zkontrolovat toho či onoho herce ve filmu, znát scénáristu a režiséra, když to předem nevíte nebo kvůli úchvatnému výkonu, ale pochybuji, že po tom v kině touží úplně všichni! Nechcete mi snad tvrdit, že každý se nedočkavě pachtí po znalosti i toho posledního podržtažky kolem filmu, každé připalovačky cigaret, opilé vařičky špatného kafe, nebo dokonce té nejotravnější osoby, která se u natáčení motala, a jméno v titulcích si vynutila pod hrozbou předání pikantních informací bulváru.
Tak si znovu říkám? Proč to? Je to opravdu nutné? Ta hra na civilizovanost? Zrovna tam, kde slušností nikomu nepomůžete, dobrý skutek neuděláte? Nebo to stojí za to, že se tím opravdu tolik pseudozvyšuje pocit jedinečnosti a skvělosti, posilňuje ego, že tomu podlehne každý? Nevěřím! Vás titulky opravdu tolik baví? Nezřídka i sedm minut? A ruku na srdce podruhé - nebylo by lepší být sám sebou? Já byl, i když jsem chvíli váhal. A představte si, nic se mi nestalo, nezměnilo mě to, žiju.
