Tak to s nimi bylo, je, a pokaždé i bude. Chvilky někdy radostné, jindy lítostivé, občas úsměvné, jindy zábavné méně, často rozporuplné, trapné méně až sebevíc. Pořád to však budou naši rodiče, babičky a dědečkové, praprarodiče.
V okamžicích, které potěší, v dobách kritických i zdravějších, v situacích, kdy nás naštvou až z toho zamrazí. Záměrně vynechám povídání o nesoudnosti k sednutí si za volant auta, které je samo o sobě zbraní každého řidiče, ale v rukách oslabeného seniora nabitým revolverem v dlani rozverného pětiletého dítěte.
Hodně štěstí každému při setkání s nevyzpytatelným řidičem na silnici, mně nedávno stačilo dění na parkovišti před marketem, hlavně však uvnitř. Mezi osmou a desátou hodinou, jestli mi rozumíte.
Přiznám se, že pod rouškou lži se mi podařilo mezi tyto protežované zákazníky dostat. Avšak moje domnělé vítězství se proměnilo v neštěstí v tu ránu. Pyrrhovo. O to hůř, že jakoukoli výtkou bych na sebe, mladíka mezi nimi, upozornil, a nejspíš by začala mela. Raději mlčky snášet nepředvídatelné manévry tam, než na silnici, uklidňoval jsem se, raději vrážet do uprostřed zaparkovaných vozíků než do aut, raději mít třikrát odjetý vozík tam, než kdyby se jednalo o auto, protože to by se tak lehce, byť jen jedinkrát, těžko našlo. Ať je raději nebetyčně trpělivý prodavač uzenin, protože na 8 deka salámu nebo 2,5 cm paštiky bych já pohořel, a po půlhodině definitivně vyhořel, to ať se raději přetvařuje usmívající se paní pokladní, jejíž prostoj po odmarkování zboží a čekáním na naložení nákupu je pokaždé nekonečně dlouhý, trpělivostně vysilující.
Zaparkování, vycouvání z parkovacího místa – další problém. Ne pro mě, a vlastně ani pro ty druhé ne, protože se řídí stylem couvám, tudíž jsem, o vše ostatní nezájem. Pak následuje minutový, dvacetimetrový úprk na křižovatku k hlavní silnici. A dál už raději nic, slíbil jsem, že o nesoudných seniorech na silnicích dnes fakt ne.
To raději něco úsměvného o nedorozumění, nejdřív s rodiči. Jako mladík plný sil a odhodlání jsem si na Vánoce, abych posílil na těle, přál činky. Trochu se divili, proč zrovna dvě, ale stejně tak jsem nechápal já je. A jak dopadl Štědrý den? Skvěle! Ježíšek mi opravdu nadělil činky, jenomže ty tehdy módní, čínské na psaní.
Podělím se i o několik historek o hledání toaletního papíru, který se našel v lednici, když babička dostala chuť na 1,5litrovou zmrzlinu Big Manhattan, kterou dokázala spořádat na jedno posezení, a běda tomu, kdo se na ni nepřejícně byť jen podíval, toho by hnedle praštila vařečkou, o tom, jak při změně letního času na zimní trpělivě vyčkávala u budíku na třetí hodinu noční, aby hodinovou ručičku dozadu správně přetočila, o tom, jak jsme jí koupili drahou stereo televizi, abychom pak zjistili, že ji neslyší ani na maximum hlasitosti, a následně se dozvěděli, že jí stačí dívat se v ní na krásné lidi.
A taky si babička v 85 letech usmyslela, že potřebuje nabarvit vlasy. Řekla, že načerno, takže si říkám, černá jako černá, čísla jako čísla všelijakých těch barev, ale obrázek vlasaté paní z krabičky prošel až na nákup třetí. Až pak se mohlo zkrášlovat. Já, jako zkušený barvič vyprdnu do mističky ty dvě pasty, co se mají promíchat, takže kartáček kmitá, vykonávám, abych si při tom vzpomněl na to, že nemám nasazené rukavice. Musely zůstat v krabičce, hledám je, ale ať ji obracím horem dolem, kde nic, tu nic, ten titěrný sáček se složenými rukavicemi nevypadne. Naštěstí na mě babička zařve: „Už jsem přichystaná, můžeš!“ Kouknu na ni, a ono opravdu jo. Ruce spokojeně v klíně, rukavice má na sobě ona. Babi, co ty rukavice? ptám se. „Co s rukavicemi? V návodu píšou, před barvením si nasaďte rukavice, tak je mám.“
Vskutku, na někoho takového se přece nemůžete zlobit, jen mlčky snášet, přetrpět. Vždyť se přece jedná o naše nejmilejší, nejbližší.
