Společnou dovolenou v šesti Karel s manželkou už zažil a dopadla celkem dobře, takže další zaoceánský výlet pouze ve čtyřech by neměl dopadnout hůř, předpokládal optimisticky. Jenomže to by těmi dvěma dalšími nesměli být pouze
manželčini synové.
Že kouřili a chlastali, budiž, protože hluční nebyli. A těch pár vajglů, které neskončily v improvizovaném plechovkovém popelníku, povalující se zapalovače a cigaretové krabičky, Karel pokaždé ráno uklidil. Tak jako i po nich skleničky, lahve a upatlaný stůl, hlavně když se v klidu kolem půlnoci z terasy odporoučeli do prvního patra a je v přízemí nevzbudili.
Jednoho dne však nastal problém zvaný pizza, resp. dvě, na které se přibližně rovným dílem složili. Jedna pro Karla s Johanou, druhá pro ně, tedy jasná matematická rovnice ne zrovna laciné večeře. A co má Karel zkušenosti, tak když se něco od začátku nedaří, pak ani druhé a další následující jakbysmet.
Začalo to pozdní donáškou, a když děvče po deváté večer s obrovskými krabicemi konečně přišlo, stálo, čumělo, nehnulo se. Španělsky, anglicky, pozdrav nic, ba ani o úsměv se nepokusilo. Ale co se tomu Karel vlastně diví, jako by to neznal z domova, vždyť takhle stejně nevychované je to teď asi všude na světě. Hlavně když mladí vědí, jak naložit s mobilem a mají vlastní názor na všechno.
Protože bylo pro Karla toho večera na jídlo už pozdě, snědl kousky dva, jeho žena byla ukázněnější, ta kupodivu jenom jeden. Ráno však nezahálela a spořádala dva díly pizzy, zatímco on dal přednost snídani konzervativní, chlebové. Pohled do ledničky na tři zbylé kousky mu připomněl, že kluci se zachovali férově. Karel se tak mohl těšit na to, jak své dvě porce k večeři s chutí zblajzne.
Manželský odpolední odchod na pláž kluci zaspali, a když se Karel s Johanou odpoledne vrátili, po otevření ledničky nevěřili svým očím. Tedy, spíš jenom Karel. Pusto prázdno, vymeteno, talíř s pizzou nikde! A kluci taky ne!
Karel nechápal, lamentoval, rozčiloval se. Prosím tě, ty toho naděláš, uklidňovala ho Johana, ale bylo to prd platné. Třeba bys mohl být nad věcí a nechat to plavat, pokračovala v přesvědčování, když ho viděla pořád takhle nezvykle rozhozeného. Povedlo se jí to jenom částečně, po hodině vychladl jenom trochu. To si opravdu myslela, že se nad tím Karel jenom ušklíbne, vůbec nejraději jenom pousměje? Takové levárně?
No nic, kluci přišli a Karel začal vstřícným krokem. Johana se tak usmívala jen do doby, kdy čekací akademická desetiminutovka k přiznání vypršela. Ať se pak bude dít cokoli, Karel si slíbil, že udrží nervy na uzdě.
„Hoši, jenom můj skromný dotaz. Proč jste nám snědli pizzu?“ Odpověď? Totální ignorace, jako by otázka byla určena někomu jinému. Nebo spíš, proč je vůbec s takovou prkotinou otravuje?
„Vy neslyšíte? Tak ještě jednou! Na něco jsem se vás ptal!“ přitvrdil a Karlovi se nechtělo věřit, že s reakcí tak otálejí. Na takový dotaz přece museli být připraveni! Dostává se mu tak nezpochybnitelného důkazu, že nechat tohle „nedorozumění koňovi,“ jak se mu snažila vštípit Johana, si tato situace rozhodně nezaslouží.
„No tak jsme ji dojedli, no,“ vypadlo konečně z jednoho. Toto prvňáčkovské vysvětlení však Karel nevzal.
„A to je všechno, co mi k tomu aspoň jeden řekne? Takže vy sežerete co vám nepatřilo a přijde vám, že je to v pořádku?“ rozběsnil se Karel.
„Ty s tím ale naděláš, umřeš hlady nebo co?“ nechápal jejich další pokus o zlehčování.
„To si asi nerozumíme, hošánci. Tak my si zaplatíme celou pizzu, vy nám z ní skoro půlku sníte a děláte, jako že se nic nestalo? To vám opravdu přijde normální?“
„Stejně jsi říkal, že je spálená,“ vzpomene si jeden z hříšníků.
„Cože? A to znamená jako co? Pro tebe, aby ses o ni postaral? A pokud vím, jenom jsem podotknul, že je trochu připálená. A nesnědl jsem ten kousek snad? Za ty prachy? Vždyť mě mírně připálená nejvíc chutná! To opravdu nebyla pobídka pro nikoho!“ stál si Karel za svým.
„Takže o peníze tady jde! Ne, toto mě fakt nebaví, tohle nebudu poslouchat. Vždyť se chováš se jako blázen!“ a zloděj pizzy chce odejít.
„Cože? O žádný prachy! A zrovna mně? Tady jde o princip, o slušnost, o ohleduplnost! Jestli ovšem víte, co to znamená. Počkej, počkejte, nikam nechoďte, to by se vám hodilo, takhle z toho vycouvat. A já že vyvádím? Já se jenom chci dozvědět, proč jste si vzali bez dovolení něco, co vám nepatřilo, ale jak vidno, vy mi na to nejste schopni odpovědět. To je totiž něco úplně jiného, než když se otevře flaška, nasypou se do misky oříšky nebo nakrájí klobáska a dá se do placu, chápete? Pizzu jsme si každý zaplatili, v tom je ten rozdíl, že nikdo nikoho na nic ze své dobrosrdečnosti nepozval. A jak to dopadlo? Podle vás žádný problém. Vždyť jsme jim jenom kus sežrali, no bóže! Pořád nechápete? To je totiž stejné, jako kdyby šli na oběd dva, jeden by si koupil jídlo, ale neplatič by mu skoro půlku snědl. A to je podle vás normálka? To není k řešení? Takové vychcánkovství?“
„Už tě máme až po krk, mohl bys už laskavě přestat prudit?“ nebylo jim Karlovo povídání příjemné ani trochu.
„A co takhle mi dát odpověď? Pořád čekám. To je tak těžké mi váš nemorální myšlenkový pochod vysvětlit? Ale asi si budu muset odpovědět sám, co? Že chlapečci po flámu dlouho spinkali, v poledne se ožralci vzbudili a dostali hládeček, co? A copak asi bylo v ledničce k snědku, co? Copak se tam asi tak nabízelo? Ne, že bych to nechápal, stává se to, stalo se, ale co bylo pak? Nic, nebylo vůbec nic! Aspoň trochu vychovaný primát by si řekl: Ty vole, to jsme asi neměli, to musíme nějak napravit. Jenomže to ne, protože to pana kreténa nenapadne. A superkreténa ani to ne, aby by řekl něco v tom smyslu: Posrali jsme to, omlouváme se! A co bych k tomu asi tak mohl říct já? Nic, pochopit to, protože pochopit se to dá! Jenomže to ne, to je nad vaše síly, nad vaše chápání. A hlavně vám chybí slušnost, přiznat se, že jste to přehnali,“ vytlačil ze sebe Karel slušně ponaučnou nadílku. Snad by ještě očekával, že by výhledově mohli další pizzou překvapit a všichni by se tomu zasmáli, ale to už příliš fantazíruje, to by na ně bylo příliš, nechtěl jim vstřebávání vyřčeného komplikovat.
„Tak hlavně, že sis to vysvětlil. Spokojený? Ale urážet se zrovna od tebe nenecháme, tos přehnal,“ mají ukřivdění provinilci konečně důvod k odchodu a Karel je nechává, protože už neví co dodat víc. Snad jenom…
„A od koho urážet ano, když zrovna ode mě ne a právě teď,“ zamumlá si posměšně jen tak pro sebe. Nic naplat, vyšťavilo ho to, zmohlo, vyčerpal se.
Happy end se tudíž nekonal, protože každý si stál za svou pravdou a nepolevoval. Podle toho taky zbytek dovolené vypadal. Nesnášenlivě, neústupně, ignorativně. A to i přesto, že těm dvěma už bohatě plnoletým jedincům Karel ještě jednou napověděl, že by stačila omluva pouhá, ale té by se spíš dočkal od průměrně inteligentního šimpanze. Anebo je opravdu na vině on a problém vnímá poněkud přehnaně? Že se opravdu nic tak hrozného nestalo, protože přivlastnit si něco cizího už začíná pomalu a jistě spadat do nové společenské normy, když to není zamknuté nebo se to nehlídá?
