Přála si Jižní Čechy, proč ne, řekl jsem si. Rozhodla se pro kola, zpozorněl jsem. Dokonce si přála cyklovýlet, tak to s aktivitou na kole myslí opravdu vážně, a zvážněl jsem. Výběr prý nechá na mně a mě se udělalo zle. Někdo by v tom mohl vidět ústupek, možnost realizace a pokoru, ale to neznáte Jiřinu. Bylo mi jasné, že stojím před výzvou jako hrom, mým nejvýznamnějším úkolem tohoto léta.
Vybrat trasu, aby byla minimálně do kopce, ale naopak zkopečky jsou vítány, a vůbec nejlíp, aby to byla cesta okružní, se na první pohled jevilo jako nesplnitelné. No, tak to fakt nevím, snad abych načechral svaly a v půlce trasy naklonil Zeměkouli. Jiřině vyhovuje pouze výlet bez přítomnosti aut a početné lidské vegetace, připouští se pouze příjemní cyklisté, kteří pozdraví a nějaké vtipné a pochvalné slůvko i utrousí. Nesmí chybět jízda ve stínu lesa, žádoucí je i vůně okolních rybníků s nádherným výhledem, teplota kolem 25 stupňů, přičemž bezvětrné počasí bez deště je neoddiskutovatelnou podmínkou. S průjezdem kolem nejméně třech památek a četných občerstvovacích možností se počítá tak skálopevně, jakože po neděli přichází práce. Těžký, přetěžký to byl pro mě úkol.
Papírovou mapu jsem ani neotvíral a raději využil přibližovacích topografických manévrů na internetu. Už už to kolikrát vypadalo, že najdu kompromis, ale buď byla trasa příliš dlouhá, nebo se zákeřně zhustily vrstevnice, nebo bychom se museli vracet stejnou cestou. Kolem půlnoci jsem shovívavé východisko přece jenom našel. Vítězem se stává a nadmíru složitý úkol tak spočne na bedrech trasy z Lomnice nad Lužnicí přes Třeboň a jeho cyklostezkovým třeboňským okruhem, se zpáteční cestou z Chlumu u Třeboně přes Starou Hlínu a Lužnici.
Základ úspěchu se dostavil hned ráno, kdy mě počasí nenechalo ve štychu a vykouklo sluníčko. Však posuďte sami: teplota, tlak, výška, rosný bod: 18, 1158, 555, 38,7 …
Z Lomnice do Lužnice to po vedlejší silnici šlo báječně, kolem východního břehu Rožmberského rybníka po červené již mírně blátivěji, ale muselo to být, protože zpáteční cestu jsem měl naplánovanou druhou stranou. No tak tam byly trošičku kaluže, po ránu ve vysoké trávě i nějaké ty kapičky rosy, ale pozitiva byla hned dvě. Značka ani cesta se neztrácela, navíc Jiřina jela za mnou, takže ten největší mokrý příděl dostaly tenisky moje. Trošku remcala, ale zapeklitost centra Třeboně, přes kterou jsme se dostali až k rybníku Svět, její vlhkou nevlídnost umlčela. Chtěla zmrzlinu, měla ji a to jí vnuklo myšlenku potvrdit si teorii, že dobrý cyklista se pozná podle toho, jakou rychlostí s ní dokáže jet, tedy spíš balancovat. Je to jenom její blábol, chlácholil jsem se, ale když se mi začala ztrácet z dohledu, musel jsem uznat, že je dobrá. (Ta vanilková zmrzlina, samozřejmě.) Jiřinu naštěstí včas něco zbrzdilo, dobalancovalo. Její cyklisticko-zmrzlinový názor vzal za své hned po přejezdu silnice do lesa na cestu, která nebyla romantická, lesní a cyklistická ani trochu. Tvořily ji půldruhého metru dlouhé betonové panely po třech vedle sebe, samozřejmě, že s nezbytnými fukami mezi nimi, odkud se drala ven zvědavá travička jen nesměle.
No, co z toho asi tak mohlo vzejít? Kvapné dolízání zmrzliny a hlavně: T - dum, t - dum, t – dum, tak přesně takhle to s námi metr co metr pořád drkotalo a představte si, toto všechno se dělo po neuvěřitelně dlouhé, nezáživné a bezmála pětikilometrové rovince! Ale abych byl přesný, dva krátké úseky, kde prostřední kus betonu prozíravě chyběl, se objevily. To bylo panečku žůžo! Tam tráva deset centimerů povyrostla, tak moc jsme si nedrkotajícího povrchu vážili. Jenomže tento pocit vítězství šetrné chytrosti nad betonovou paličatostí trval jenom několik desítek metrů, takže pak to bylo zase o zdraví a pro zlost. Dovedu si představit, že každému, kdo si seděl na hemeroidech, se jeho řiť docela bouřila a kdo tuto skrytou okrasu před betonovou útrapou ještě nevlastnil, tak po tomto kostitřasovém cyklodromu na ni měl vcelku slušně zaděláno. Jsem si jist i v tom, že ani umělohmotní soudruzi z NDR by skákavou panelovku nedomysleli lépe.
Ještě, že se nemusíme vracet stejnou cestou a moc jsem si přál, abychom to nejhorší měli za sebou. Což o to, ohledně silničních kvalit určitě ano, ale cukrárna v Chlumu u Třeboně měla hodně chyb. Zákusky sice dobře vypadaly, ale chuť trpěla. A když jahodový koktejl o jahodu jaktěživ ani nezavadil, za nezasloužené dýško se nepoděkovalo a neřeklo se ani na shledanou, byli jsme tak natrpklí, že jsme naši zlobu využili ke zdolání nepříjemného stoupání. Ale pak to panečku bylo něco! Pohodová silnička téměř bez aut, jen s mírně zvlněnou krajinou mezi rybníky, to bylo pohlazení po duši, to pravé jihočeské očekávání, pastva pro oči! Cesta vedla i kolem penziónu U Míšků, kde se točil film Líbánky, ale nezastavili jsme se tam. My měli spíše hlad.
Odtud to byl už jenom kousek do Staré Hlíny, do Rožmberské hospůdky, kde jsme se rozhodli povečeřet. Když jsme si z jídelního lístku venku na terase vybrali a obsluha nikde, Jiřina to šla očíhnout dovnitř. Její návrat stál za to. Dozvěděla se, že chtějí zaplatit předem a když jim řekla: cože a čí je to výmysl, tak že prý proto, abychom neujeli bez placení. A když se opovážila namítnout, že podle toho, jestli nám chutnalo nebo ne, necháváme dýško, ta čůza jenom pokrčila rameny, že o pár korun nestojí, hlavně když zaplatíme tolik, kolik máme. A druhá servírka jenom tupě civěla, jako kdyby se snad poprvé v životě setkala s vlastním názorem. No dej mi pokoj, to je mi pěkně vyvedená dvojka, to si to s nimi tady ještě užijem! No a jak jinak, předzvěst neklamala.
Když čekáte na jídlo a z kuchyně slyšíte neustálé zavírání ledničky a cinkání mikrovlnky, krk můžete dát na to, že kapří hranolky nebudou ani trochu čerstvé a křupavé a bramborový hranolek stočíte do kolečka jako pendrek. A po jídle, když bezkomfliktně pomlčíte nad kvalitou, avšak nesměle se ozvete pouze nad nespokojeností kvantity vaší porce, je vám nejapně sděleno a všeříkajícím pohledem i naznačeno, že méně je někdy více!
Klid, klid, uklidňovala mě Jiřina, to chce panáka a sama si dala dva, protože jí bylo z přepáleného tuku špatněji víc než mně. Ona pálila červa, já potřeboval spíš jenom zklidnit nerva. Frťany nám servírka donesla kupodivu bez placení předem, a mě hnedle napadla pěkná odplata. Když po nás chtěla 105 Kč, vytáhl jsem padesátku a vytasil se zřejmě s jejím oblíbeným filozofickým dovětkem, že méně je někdy více. Udiveně zalapala po dechu a ani se k nám nevrátila s posilou.
No, to vlastně už nevíme, protože jsme raději a co nejrychleji šlápli do pedálů. Ostatně, vždyť tam jsou na to zvyklí. Nakonec jsme pěknou trasou kolem druhé strany Rožmberského rybníka, třebaže s mírnou stíhací obavou, ke svému dočasnému domovu úspěšně dojeli. A o to přece o dovolených jde především. O legraci, o překvapení, o zážitky, na které se jen tak nezapomene.
