Pan Stěžovatel

„Á tak mi už zase píše!“ upozornil na sebe hlasitým zvoláním Karel, zástupce šéfredaktora místního týdeníku Vrchlické listy. „Pan Nejchytřejší se zase ozval. A jak tak do mejlu koukám, rozeslal to kde komu, ale na šéfa zase zapomněl,“ neodolal se pochlubit se svým postřehem.

„Nebo je to charakter a chce nám opravdu pomoct,“ dovolí si podotknout paní Říhová, redaktorka zdraví a volného času.

„Prosímtě! Ten, jo? Slaboch je to! Jenom buzeruje a baví se tím. No řekni mi, koho dneska zajímá, jestli se švejk nebo sparťan píše s malým nebo velkým a pobouřilo ho i to, že nám ve větách hapruje slovosled. No to je ale debil!“

„No já nevím, ale třeba z našeho titulku, "Bolívijští policisté zadrželi překupníky drog, obohatili se o milióny," jsem nebyla moudrá ani já, kdo vlastně se obohatil,“ zastává se ho Říhová. To Karla znepokojilo, nakloní se ke kolegovi a potichu pronese:

„Baba jedna pavlačová! Kdyby byla placená za to, ať drží hubu, neměla by ani na fusakle.“

I kolegovi přes módu a společenské události to přišlo vtipné, ale pak zase přešel ke své práci a znejistil nad psaním i/y ve slově bikiny. Když to zpozoroval právě kolem procházející grafik, nevěřícně zakroutil hlavou.

„Tak kdopak z nás mu dnes odepíše, no? Zase je to na mně?“ zase si dobírá své kolegy Karel.

„Přece zase ten nejpovolanější z nás. Kromě šéfa, samozřejmě,“ zaznělo s nádechem pochybovačnosti z řady vzadu, od někoho ze tří stážistů, ambiciózních elévů. Karel se pousmál, narážku ignoroval a na svém počítači zmáčkl Ctrl+F. Otevřely se mu fráze a odentroval tu s názvem Stěžovatel:

Vážený pane Kabrdo,

velice si vážíme Vašich připomínek. Ujišťuje nás to v tom, že jste našim věrným čtenářem a obsah Vrchlických listů vám není lhostejný. Ale jak už to v novinařině po celém světě chodí, pohodu nenajdete ani u nás. Napětí, stres, honička do uzávěrka, to všechno se bohužel projevuje na naší výsledné práci, tiskařské šotky nevyjímaje. Pevně však věříme tomu, že i tak se nám občasné nesrovnalosti a překlepy budou dařit co nejvíce eliminovat.

Ještě jednou Vám za celou reakci děkuji, s úctou a pozdravem

Michal Maleček

zástupce šéfredaktora

Vrchlické listy

Přestože se tolik snažil, aby byla jeho odpověď bez jediné chybičky, přesto se jedné malé na prvním řádku nevyvaroval. Čeho však si byl vědom stoprocentně, byla schválnost v upozornění na překlepy, na které si nikdy pan Kabrda nestěžoval a snad dostatečně nafukoval i každodenní redakční šrumec. Přece tu není od toho, aby někomu přiznával, že chybují, což do současnosti navíc vůbec nezapadá. Aktuálním trendem je mlžit, nic nepřiznávat, počkat na obvinění, pak se odvolávat, čekat na svědky, soudní procesy protahovat a počkat na amnestii.

„Pavlínko, prosímtě, jedno kafíčko, díky!“ lusknul prsty směrem k novinářce na půl úvazku, potažmo sekretářce pro všechno.

Nemlčet o tom, že okresní týdeník dělá banda ztroskotanců, pouliční směs, která působí v místním plátku jenom proto, že jinde lepší místo nesehnala, by považoval za fatální selhání, za dýku do vlastních zad i řad. A přiznat to nějakému frustrovanému nýmandovi, grafomanskému vošmejdovi, už vůbec nepřipadalo v úvahu!

Stále ještě má v paměti to, jak ho při nástupu do redakce z gramatiky nikdo nezkoušel a jestli jeho psaní vůbec za něco stojí, zpočátku také nikoho nezajímalo. To se tak nějak všeobecně přálo a předpokládalo.

Pokaždé to totiž chodilo úplně stejně. Když novicovy první články nepředčily ty šéfovy, zapadl a zůstal. Byly-li dokonce podprůměrné, pomáhal mu zdatnější kolega až do doby, než se na požadovanou úroveň vypracoval. Bylo-li to i tak nad jeho síly, vytvořilo se pro krásnou, stále usměvavou Pavlínku místo aspoň na poloviční uvazek (s nadprůměrnými odměnami, samozřejmě.)

Co Karel pamatuje, jen jednou se stalo, že se šéfredaktor setkal s nebezpečně výkonným vetřelcem. Zlobil tu dva týdny, aby mu pak bylo náležitě předloženo, že z důvodu redukce míst mu v redakci nebude vyhověno. A vysvětlení? Smůla, že právě on nastoupil jako poslední. Ale co si budeme povídat, šéfredaktor mu odmítnutím prokázal do budoucna nesmírně záslužnou službu.

Od pana Stěžovatele dostávali redaktoři upozorňovací mejly jednou až dvakrát do měsíce, to podle toho, jak se jim to které číslo (ne)povedlo. Když už na něj Karel odpověděl, tak pořád to samé, už si ani nedával práci s tím, aby kvůli důvěryhodnosti sem tam nějaké to slůvko pozměnil.

Proč taky, když chtěl, aby odezva působila trapně, jak jenom mu ten přemoudřelý pisálek Kabrda šel děsně na nervy! Dokonce ho k otevření Pravidel českého pravopisu jednou i přiměl. Ovšem to jenom proto, že si myslel, že pan Bezchybný pravdu konečně nemá! Jenomže on ji zase měl – Simona Krainová slynula především krásou, má co do činění opravdu s tvrdým. To o ní psali v souvislosti s tím, že raději telefonuje, než píše smsky, protože ani to jediné, základní vzdělání co má, neovládá ani náhodou.

Ale zpět ke Kabrdovi, který si troufá na kde koho! Dokonce i na sporťačku Moniku, která pod obrázek vodního lyžaře napsala, že vodní sporty naštěstí nekončívají tragicky, jen si při nich můžeme pořádně natlouct.

Byl zrovna pátek dopoledne, den po uzávěrce a slunečný víkend za dveřmi. Pohoda k popukání, čas na lahodné kafíčko s uculujícím rozjímáním. Jen ta ručička na hodinách se neskonale líně vlekla, byť ji současně hypnotizovalo dvanáct párů očí. Na druhou stranu zase, výborný čas pro milé návštěvy. A jednu takovou ve své prosklené kanceláři už dobrou půlhodinu šéf zrovna měl.

Krátce po jedenácté se otevřely dveře. Za doznívajícího hovoru z nich vystoupil šéfredaktor a on, návštěva! Charazmaticky pojatým popleskem si šéf vymohl právo na ztišení.

„Vážení, prosím o chvíli pozornosti. Jak jistě víte, mám rád jasnost, přesnost, účelnost, tedy žádné plevelné kecy. A proto: Dnes tu jsem naposledy, odcházím a za všechno vám všem moc děkuji. Přesto, že si jsem vědom toho, že místo vedoucího obvykle přebírá jeho zástupce, činím jinak. Ale kdybych si tadyhle Michalem byl jist, promiň, rozhodl bych se už dávno, nečekal bych. Nu a náhoda tomu chtěla, že mě docela nedávno oslovil mladší kamarád ze studií, kterého natolik dobře znám, že ukázky jeho práce jsem podrobně ani číst nemusel. Byť ze svého novinářského řemesla po čase poněkud odbočil, ale to bylo jenom proto, aby stihl absolvovat právnickou fakultu, takže mu to budiž odpuštěno. Nu a teď, zdá se, jakoby se mu po novinařině opět zastesklo. Nuže, máte tak čest poznat svého nového šéfredaktora, prosím seznamte se: JUDr. Václav Kabrda.“

Nejenom Michalovi kafe rázem zhořklo a nejedna sladká chuť v ústech se změnila v pachuť. Ten chlívák jeden, kdyby svůj titul tak důkladně netajil! To by Michal aspoň věděl, že nemá do činění jen tak s nějakým.