To máte tak. Nemám problém s tím, když jsou v koupelně dvě osušky - moje a manželky. Když rozdílných barev, je to lepší, ale zvládám rozlišit i odstín jednobarevné. Tedy, když je rozdíl světlé a tmavé barvy dosti výrazný.
Jenomže nedávno mi nastal v osuškách zmatek. Na pár dní k nám přijel syn a tak jako jsme měli my, i on vyfasoval osušku zelenou, čímž odstartoval problém. Řečeno slovy s ohledem na můj nevyjasněný barvocit - barva málo zelená, normálně zelená, víc zelená. Když Olí spatřila mé zděšení, ujala se mě jako správná novomanželka. "Neboj Marťo, spolu to zvládneme! A aby se ti to nepletlo, udělám ti to co nejjednodušší, jo? Stačí, když si zapamatuješ, že tvoje je jenom ta prostřední!"
Skvělá a jednoduchá řešení, ta mám nejraději. To by mohlo fungovat, měl jsem z vyřešení zapeklitosti velikou radost. A taky že jo, tři dny žádné utírací potíže, ale pak synek odjel, a s ním se do pračky odporoučela i jeho osuška. Jenomže jaká? Zbyly dvě, trochu zeleně odlišné. A já tápal. Jak mám poznat, která z těch dvou byla ta moje prostřední, když zcela zákonitě není ze dvou prostřední žádná? Špatná nálada, snad i deprese se dostavila. Pocit bezradnosti se nezmírnil ani při zjištění, že moje žena se mýlila. Nestačilo vědět jenom to, že ty dvě krajní osušky nejsou moje! Jak se dopracovat k poznání, jestli ta synova byla míň zelená nebo víc zelená?
Byl jsem v koncích. Jak z toho ven? Přiznat neschopnost? Raději se nesušit? Sprchovat se až po mé lásce, tedy pokaždé se utírat do té zbývající, tedy suché osušky? Nebo za mnou prozíravě přijde a ujme se mě jako malého dítěte, aby mi vše vysvětlila? Nebo si vyslechnu přednášku o mužské nechápavosti odlišit jasně rozlišitelné nuance zelenavosti zelené? Hráškově, brčálové, smaragdové, olivové a dalších asi padesáti odstínů zelené šedi, přičemž já si nejsem schopen zapamatovat ani tu jednu svoji jedinou? Jak se zachová pár dnů po svatbě, těžko předvídat.
Rozuzlení: Sice otočila oči v sloup, ale pro můj stresující problém jisté pochopení našla. Zdržela se ohnivých slov a mrskla po mně osuškou, tou nejméně zelenou. A bylo jasno! No posuďte, kdo by si nepřál ženu, která beze slov, rychle a razantně umí vyřešit neřešitelný problém?
Dosti bylo osušek, v těch už netápu, ale druhý příběh se stejně točí zase kolem sprchování. Když jednou prohlásila, že se jde osprchovat, bylo mi podivné, že jí návrat trvá tak dlouho. Mám jasno v tom, že běžnou dobu večerní hygieny nemůžu brát podle sebe, protože já jsem hotový do minuty i s utřením, ale přece jenom, když tento čas překročila desetinásobně, znepokojilo mě to i přesto, že sprchování bere i jako zkrášlující a relaxační rituál. Po 15 minutách jsem usoudil, že to je navíc i doba, kdy by mohla začít pochybovat o mé lásce, proto jsem se ji vydal zkontrolovat. Nebudu přehánět, chodbou ke koupelně jsem se nebrodil po kolena ve vodě, ale potůček o šíři deseti centimetrů tam již meandrovitě protékal. Jéžišmarjá! Aby se tak ženě něco stalo! vyděsilo mě a spěchal ji na pomoc. Avšak zachraňovat jsem nemusel.
"Co vyvádíš? To si ani nemůžu pořádně umýt vlasy?" zazněla z úst úderná slova, která mě o zachování vitálních funkcí stoprocentně přesvědčila.
"Já jenom, že, podívej!" upozorňuji na výtok ze sprchového koutu, který již překonal kopečkový bod zlomu a mašíroval si to zpod dveří koupelny do nižších partií našeho obydlí už poměrně slušným tempem.
Na vysvětlenou: Dveře uzavírající kout jsme mít chtěli, a kupodivu jsme se zachovali i dle zedníkova pokynu, že až pak, podle jejich rozměrů postaví zeď sprchového koutu přímo na míru. Jenomže asi nikdy neslyšel rčení dvakrát měř, jednou stavěj, protože pět centimetrů zdi jaksi chybělo. Dveře tak putovaly na půdu, a tak nemáme je ani zedníka, který v tu dobu zcela zřetelně ve své vrcholné stavěcí formě nebyl.
Teď už zbývá jenom dodat novomanželčinu poklidnou reakci, která si pod proudem vody pravděpodobně vzpomněla na moji nedávnou osuškovou potíž, a která opravdu nemá nikdy s ničím problém: "Proč máš zase s něčím problém, brouku?"
