Pro Karla to bylo jako droga, jako posedlost, bez které nemohl být. Jen jednou si ji nemohl dopřát a co následovalo potom, to by už vícekrát nechtěl zažít. Psychická závislost je obrovsky mocná trýznitelka. O co jde? Karel má neutuchající zálibu v navštěvování fotbalových utkání.
Nepřekvapivě svižné zpracování míče s dostatkem prostoru kolem sebe - toť sen každého čutálisty.
Jenomže ne těch nejlepších, ale úplně těch nejnižších, pralesních čtvrtých tříd, a jen zcela výjimečně třetích. To však jenom v případě, že Karlův oblíbený tým nějakým prapodivným způsobem postoupí a je na něj ve druhé nejhorší soutěži zvědavý.
Pamatuje si, že jedno takové nadmíru zajímavé postupové utkání proběhlo v loňské sezóně po výsledku 12:3, kdy byl zápas ukončen až v 18. minutě nastavení. Přesněji řečeno ihned poté, co skončil zápas jen o osm kilometrů dál se skóre pouhých 2:9. Tedy po utkání, v kterém měl rozhodčí přece jenom o něco slabší nervy a zřejmě i menší jistotu úplatku. Pardon, zasloužené odměny. Ale to jen tak na okraj, takováto házená se s železnou pravidelností děje naštěstí jenom v závěru sezón. Podstatnější je to, že ačkoli by mohl, Karel se pranic nepídí po tom, aby na vlastní oči viděl fotbal divizní, druholigový či dokonce prvoligový, ačkoli to ani na tyto stadiony neměl daleko.
Plně si vystačí s výkony fotbalistů poněkud nižších kvalit, s povzbuzujícími pokřiky rozvášněných domorodců docela jiné mentality a stavu opilosti, se vstupem za 0 – 20 Kč, klobásou za třicet a vůbec, tak nějak a právě proto se mu úplně nejvíc líbí právě tam.
Také diskuze se tam při fotbale vedou všelijaké, dokonce až tajuplné. To se takhle jednou dá do řeči se sousedem, který na sebe prozradí, že je rozhodčím pro nižší soutěže. Mudrcují spolu, chválí i kritizují, až dojdou i k tomu, že na nejlepší sestavu místní kopací bandy až po výběr jedenáctky reprezentační, jsou právě oni těmi nejpovolanějšími.
Poněkud s podivem vzhledem k letitým zkušenostem pouze z pralesního prostředí, momentálně z vývoje druhého poločasu, kdy se pozice hráčů na hřišti scvrkly na početný útok, širé neobydlené pole a smutně osamoceného brankáře. A to kupodivu u obou mužstev.
Po druhém pivu si jsou blízcí natolik, že se rozhodčímu zdá Karel hodně povědomý. Na fotbale má být zábava, tak mu dává nějaké tipy, kde by se mohli setkat, ale rozhodčímu to pořád neštymuje. Během druhého poločasu, respektive po třetím pivu, si i Karel zcela spontánně uvědomuje, že dokonce i jemu mluvka rozhodčí někoho připomíná. Jenomže vzpomenout si odkud, to nezvládá ani on s jeho nápovědou. Byl to pro ně oba oříšek, který ne a ne rozlousknout a při loučení si řekli, že na to přijdou třeba už na některém z dalších utkání.
Jenomže první týden nic, druhý to samé, až během třetího týdne si Karel konečně vzpomněl. No, ale nebylo to zrovna moc povzbudivého. Kamaráda rozhodčího identifikoval jako chlapíka, s kterým se pohádal na parkovišti proto, že ho považoval za parkovacího idiota. Pravými koly svého auta asi o půl metru přes parkovací čáru přejel, to sice jo, ale i tak měl rozhodčí – vychovávatel, pravdu pouze částečnou. Vidíte to černobíle, povídá mu Karel, copak vás nenapadá, že můžu mít důvod, proč parkuju zrovna takhle? A pravdivě mu řekl o autu, které bylo zaparkováno tak hajdalácky už předtím a on se vedle něj jenom zařadil. Pak odjelo a ten špatný pro všechny zůstal samozřejmě Karel. Přesto mu údajný rozhodčí nevěřil, protože to by přece mohl říct každý.
Rozhodčí si na svého nového fotbalového kamaráda také po čase vzpomněl a také jemu z toho nebylo moc příjemno. V Karlovi viděl týpka, který na něj asi před rokem vyjel poté, když na čerpací stanici usedl na jedno rychlé kafe. Na tom by nebylo nic až tak zneklidňujícího, kdyby rozhodčí nenechal své auto u stojanu číslo šest a za něj se se svou károu nezařadil křiklounský Karel. Tedy, značně spěchající a tudíž i poněkud nervózní osoba. Zřejmě to kafe rozhodčího nebylo až tak rychlé, protože ten poděs z auta vystoupil a na celé kolo se nechal slyšet, kde se courá ten debil ze šestky! Rozhodčí se přiznal a oponoval tím, že ještě před chvílí tu tankoval úplně sám a i kdyby, že se přece až tak moc nestalo. Ale ono se stalo, pane, vidíte ty fronty? Křičícího tak vůbec nezajímalo co bylo předtím, ale co je teď a ať laskavě hne tou svojí tlustou prdelí, jinak že mu to kafe přistane na hlavě. No to se ví, že v tu tránu bylo zaděláno na pěkný malér a od sebe je roztrhly až posily přivolaného personálu.
Není se tak čemu divit, že poté, co oba poznali svou vlastní pravdu, začali mít ze vzájemného setkání obavy a moc si přáli, aby se na nějakém zápase nepotkali. Jak dlouho jim toto vyhýbací štěstí vydrží? Tři nebo čtyři fotbalová kola? A jakpak se budou tvářit, až se uvidí? Co si řeknou a pozdraví se vůbec?
Kdyby tak věděli, jak zbytečné mají ze společného setkání obavy, že jedině pravda každého z nich by jejich mýlku ozřejmila. To sice ano, ale otázka, odkud se ti dva znají, by zůstala i tak nezodpovězena. Navíc, co kdyby byla skutečná pravda dokonce ještě horší než ta jejich chybná?
A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Snad takové, že moc přemýšlení příliš namáhá a škodí a při fotbale by se mělo myslet jenom na to. Možná jste zvědaví i na to, jestli bude mít nejasnost mezi Karlem a rozhodčím nějaké zajímavé pokračování.
Já to vidím tak, že Karlovi se po gólech zasteskne až natolik, že se rozhodne do toho jít. Jeho výkonnost bude v krásně vyzrálých 46 letech ještě taková, že ho v jeho oblíbeném týmu přijmou a třeba jim pomůže vykopat i postup. Velmi pravděpodobně se tak na hřišti sejde i s rozhodčím. Ano, s tím svým rozhodčím...
