Zatímco si starej balí kufry, ten nový je už za dveřmi. Rok obdařený privilegiem výjimečnosti konce světa, leč zbabral to. Nenastal a nikdo netuší jaké zpoždění bude mít, rok s Vánocemi teplými i na horách, třemi novými pohádkami v televizi, výběrem prezidentů takovým jaký je, aby byl završen silvestrovskými přípitky s předsevzetími prostoduchými i ještě prostšími.
V domnělé anketě by zajisté už potřetí za sebou uspělo to nejrozumnější, a sice nedávat si žádná předsevzetí.
Za neexistenci konce světa jsem rád, ale věřil jsem aspoň v katastrofu v Číně, kam měl upadnout velký meteorit. Ale když o tom tak zpětně přemýšlím, přicházím na to, proč se ani tato vize neuskutečnila. Vzhledem k hodně přesmiliardové Číně nebylo totiž jediného místa, kam by mohl dopadnout. A kdyby snad přece jenom ano, ani tato událost by nemusela být zárukou informovanosti ostatního světa. Je totiž známo, že vzhledem k přelidněnosti Číny pro ně nestojí událost pod milión obětí za povšimnutí, pod pět milionů, aby se k místu neštěstí vydal ministr a deset miliónů (copak jenom mi tato číslovka připomíná), aby se vytvořila zahraniční informace. Takže kdo ví, třeba nějaký meteoritek i spadl, jen věštci jaksi opomenuli čínskou neochotu.
Také počasí o Vánocích jak na jaře je špatně a kdyby mrzlo jako v Rusku, tak taky špatně. Ale i stav bezvětří, mínus dva stupně s půlmetrem sněhu kdekoliv by byl nepřípustný taky, protože český človíček by si neměl nač stěžovat. Vánoční předpověď letos meteorologům vyšla, ale stejně jim to kolikrát není nic platné, když ji zprostředkovávají média. Loni v zimě mě sklíčený moderátor jistého rádia informoval o tom, jak všude chčije a chčije, zatímco já byl právě v tu dobu na chalupě 1200 m n.m. a zrovna jsme se se zmrzlým kolegou hádali, kdo půjde do sněhové vánice odmést sníh aspoň od vchodu a sněhového skůtru, když už ne od našich aut.
Tři nové pohádky mi pokazily úmysl napsat blog o pohádkové dovednosti a rychlosti jedna za čtvrtstoletí, ale to mi vůbec nevadilo. Dvanáct měsíčků uspokojila, ale mohla být i lepší, kdyby hlavní roli mládence Karla hrál spíše herec než toporný neherec Roman Vojtek. Jestli tápete, tak to je právě ten poměrně štíhlý, neustále stejně strnule se tvářící asi čtyřicátník, co v seriálu Vyprávěj hraje fotra a zase Karla tomu mlaďochovi, který děj jakoby vypráví. Srovnat Vojtkův mdlý výkon s herectvím chasníka Filipa nebo Ivana Trojana ze Šťastného smolaře, tedy z pohádky druhé, to je, jako byste poměřovali metr s kilometrem.
A jak je to s našimi prezidenty? Asi takhle: nadšený z nich nejsem. Ale v tom, koho bych za prezidenta chtěl, jasno mám. Je jím můj, tedy sousedovic Toníček, který se tak skvěle stará o zahradu a že ta panečku je! Sice toho při práci moc nenamluví, ale výsledek hovoří za něj. A dokonce by nebyl ani prvním prezidentským zahradníkem, protože ve filmu Byl jsem při tom, ho už předběhl metaforický Peter Sellers.
A co dál? Netuším, nevím. Jen mi tak připadá, že Havlova blbá nálada se tuze dlouze táhne, jako by se nevytrácela, neodpadávala, ba naopak. Jako zahryznutý pes se nás drží a jen tak nepustí.
Přesto bych to neviděl až tak zle. Třeba já když nemám náladu, odlétám na svou jachtu do Karibiku, ale to opravdu jenom tehdy, když mám dost času. Jindy si zajedu na dva týdny do své řecké vily na Olympskou riviéru, takže opravdu nevím, proč by to takhle nemohli a neměli praktikovat i ostatní. V nejhorším případě, to když se mi nechce už ani cestovat, není těžké nechat se zlákat wellnessovou nabídkou do nějakého toho zámeckého pěti hvězdičkového hotelu. Léčba stresu a napětí to sice není bůhvíjaká, ale buďme vděční aspoň za ten pocit, že jsme se pro sebe snažili udělat aspoň to málo.
Od rozlady a unavenosti životem pomáhají i daleko menší prkotiny. Třeba zrovínka hned v našem obchodě. Tam prodavačky dovedou dobrou náladou a kouzelnými praktikami nakazit dokonce i mě. Když jim při vysypávání do regálů padají rohlíky na podlahu, nelení a jak je pak dají mezi ostatní? No jedině s úsměvem přece! Jedeme dál - překvapení střídá zázrak. Zatímco dřív se mi do úplně stejného igelitového sáčku vešlo deset, maximálně dvanáct rohlíků, teď jich tam v pohodě vecpu patnáct a ještě ho i zauzluju. A co hlavně je pro spotřebitele to nejdůležitější – že je rohlík stále za stejnou cenu! A o tom si myslím, že to tak nějak všechno je - o naší pohodlnosti a trpělivosti nechat si srát na hlavu. Viďte, páni zákonodárci zase o něco bohatší? A k tomu jim stačilo jenom zvednout ruku.
P.S: Za tu jachtu v Karibiku, vilu v Řecku i welness se omlouvám, ale to víte, pisálek se poněkud rozjel. Takhle si vymýšlet zrovna na Silvestra se přece nesluší. Do nového roku přeji všem čtenářům jen to nejlepší.
