Tak si představ, že dnes po mně jedna pacientka chtěla, abych jí vytáhl stehy. No jo, copak o to, to není problém, ale ve zprávě od chirurga měla jasně napsáno, že až 14. den. A ona přišla kdy? Už osmý den! A že to prý nevadí,
naléhala na mě, že to bude dobrý. Já ty dva stehy zkouknul, ale nezdálo se mi to. Musíme počkat, mladá paní, povídám. Ono by se vám taky rána mohla rozjet a keloidní jizva by vám vůbec neslušela. To by mi nevadilo, znamínko bylo nad kolenem, já přece nosím kalhoty. Ne ne, povídám, brzy bude léto, nějaký frajer vás poblázní, chytíte druhou mízu a zblázníte se do minisukní, to fakt nestojí za to. Já ale nejsem chlap, toho jste si nevšiml? Ale když myslíte, tak kdy mám na ty stehy přijít? No, viděl bych to na úterý mezi půl osmou a osmou, povídám. Její odpověď mě ale totálně odrovnala: Se ví, pane doktore, takže o půl deváté? … ?
Tuto chabou historku jsem vyprávěl Rudovi, který k nám zrovna přišel na pokec a jakékoli pohoštění jako vždycky odmítal. Když upíjel z druhého piva a chystal se přitvrdit grády třetí slivovicí, vytasil se s příběhem o tom, jak si sám zašil ránu na čele: Byly čarodějnice, u hospody hranice připravená, ale jaksi se pozapomnělo na tu čarodějnickou maňácu doprostřed. Aspoň ale byla připravená na bidlu hned vedle. Dejte mi pořádné kladivo, povídám, a taky stůl a židli na ni, já ji tam přitluču. Jenomže kladiva požadující jeden jediný požadavek nebylo, našla se jenom sekyra. Stůl, židle, Ruda, sekyrka a balanc, za který by se nestyděl ani zkušený artista. To proto, že k riskantnímu vysokozdvižnému odhodlání Rudovi rozhodně nepřispěla limonáda. Paže kulturisty, pracky jak od medvěda, Ruda se rozpřáhl! Nedařilo se podle plánu, nejspíš měkký podklad nebo co, nešlo to pořádně do země, pérovalo to. Co nejde silou, půjde ještě větší silou, řekl jsem si, a tak jsem přitvrdil. Zapérovalo to ještě víc a hrot sekyrky mi zaklepal na čelo. Nic extra jsem necítil a bil bych dál, jenomže něco červeného se mi začalo valit přes oči, a to mi už docela vadilo. Sotva jsem se dostal na zem...
Půjdu si to umýt, sdělil jsem všem sledovatelům okolo, aby neměli starost, ale doma mě zrcadlo přesvědčilo o tom, že mýdlo bude potřebovat pomocníka. S jehlou a nití jsem se naposledy kamarádil, když jsem si vloni vyřezával a zašil bulku na předloktí, ale teď to bylo jiné. Bez zrcadla ani ránu. Ránu a sebe jsem vydezinfikoval dvěma vodkami, a začal jsem šít. Spokojený jsem byl až do chvíle, než jsem si uvědomil, že před zrcadlem co je vpravo, je vlastně vlevo. Pral jsem ses tím statečně, leč marně. Ale co už, nechal jsem to tak, jako trénink dobrý, aspoň to budu mít symetrický. Ránu vpravo jsem si pak zašil stejně kvalitně, ale mnohem účelněji.
Jo a taky jsem u toho ty nitě stříhal, takže mi z kůže trčely ty bílé cance, jen je pořádně zauzlovat. O takovou maličkost jsem se rozhodl požádat svou ženu Ťapinku. Ale ta když mě viděla, jen něco nesrozumitelného vykřikla a jako špalek se svalila do rohu kuchyně. Tím svatosvatě potvrdila to, že nejnebezpečnější manželské místo, plné nožů, nůžek a stehů připravených k zauzlení, je opravdu kuchyně. O utáhnutí stehů se mi tak nakonec už u plápolajícího ohně postarala Mařenka, zkušená to šička z nedaleké textilní firmy Příhoda, s.r.o., ale na jejich vytáhnutí mi doporučila zamilovanou, a tudíž nesoustředěnou kamarádku Zuzanu, které poslední dobou jde mnohem lépe párání než kvalitní šití.
Ale to ještě není konec, kamaráde. Nakonec jsem na vytažení stehů šel zbaběle na chirurgii, a prý že něco takového ten doktůrek už někde viděl. Tak jsem mu připomněl synka, kterému jsem kdysi zašil ránu na břiše, když přelézal sousedův plot s hruškama v kapsách. Jo, to bylo taky dobrý, vzpomněl si. A žádné komplikace nebyly? Kdepak, ani náhodou! Kvalitní dezinfekce, sterilní jehly, vyvařené nitě, povídám mu. No, jasně, tak to si dovedu u vás na vsi úplně jasně představit. Ale příště na šití raději ke mně, rozumíte? Ta vaše druhá jizva mi totiž připadá docela zbytečná.
