Z každoročního vyprávění kolegyně, která se už asi potřicáté vrátila z dovolené v Bulharsku a opět nadšeně, přičemž pravidelně střídá dvě destinace, jsem konečně přišel na to, že její bulharofilnost stojí na třech stěžejních bodech, kterými jsou:
Výtah, koupelna a balkón.
Zvenku hezký hotel, recepce jako ze žurnálu, rozpovídala se nejistě. Ale Martine, co bych si vymýšlela, výtah to rychle zachránil. Nejdřív nešel otevřít, ale stačily společné síly pouhých třech kolemjdoucích a hupsla jsem dovnitř. Hup předvedla současně i kabinka, která rázem o čtvrt metru poklesla, aby se pak opět srovnala na původní úroveň. Nejapně mi to připomnělo, že bych měla nějaké to kilo shodit, ale z omylu mě vyvedla moje chudokrevná sestra, která i při pouhých devadesáti prožila při nástupu výtahovou houpačku úplně stejnou jako já. Takže asi jenom nějaké bulharské výtahové tlumiče či co.
Pružiny však zřejmě chyběly číselným tlačítkům, protože na náš dotek až tlukot vůbec nereagovaly, takže výtah se ne a ne rozjet. Pomohl až hbitý pan údržbář s kladivem v ruce, kterého zavolala paní recepční. Nad námi se ozývaly hrozné rány a my si v kabince připadaly jako ve věži mezi zvony, ale vydrželi jsme a to víš, že to stálo za to. Ten adrenalinový zážitek, kdy jedeš a nevíš kde se zasekneš, vidět cestou všelijaké ty kabely celistvé i přetrhané, dokonce i s možností si na ně přes rozbité okénko sáhnout, byl pro nás vskutku jedinečný. To je pořád EU sem, EU tam, všelijaké ty normy, bezpečnostní nařízení, přísné předpisy na všechno a pro všechny, to tady by se měli bruselští komisaři přijet podívat, z jakého výtahu jsou turisté ze všech končin světa nadšeni. A těch pár ran kladivem co nás několikrát za noc probudilo? Prosím tě, vždyť komáří štípance mě ze spaní budily daleko častěji.
Taky koupelna je základ vydařené dovolené, povídá mi. Ale pozor, mně nestačí jenom to, abych se do ní vešla, já se v ní musím bez většího poranění i otočit. V bulharských hotelích sice často nehrozí to, že narazím na sprchový kout se zasunovacím zavíráním, ale když mám přece jenom smůlu, většinou si velmi lehce vypomůžu. Dvířka jsou většinou tak rozhrkaná, že jdou lehce vysunout nebo tam už vůbec nejsou. Plísně jsme v koupelně letos měly tolik, že by se z ní iglú dalo postavit a ucpaný odtokový žlábek, nezřídka situovaný v nejvyšším bodě koupelny, to už je takový standart, co mě už vůbec nebere. Přesto jsme si se sestrou od každoměsíčního hotelového úklidu, který vycházel zrovna na náš pobyt, hodně slibovaly.
Na paní uklizečku jsme si toho dne počkaly a zjištění, že její odborný úklid spočívá v tom, že se vezme sprchová hadice a všechno včetně plísně se v koupelně doposud suché utopí vodou, nás opravdu rozesmál. Avšak ten následný puch z mokrého koberce, kam se voda z koupelny nezadržitelně rozlila, ten nám moc nevoněl. Ale pořád lepší než smrad, který mě ovál při otevření zatuchlé skříně, kterou jsem pak prozřetelně a okamžitě zavřela, neboť jsem stihla ještě neomdlít. Svoje věci jsem si tak raději rozvěsila různě po pokoji a na suchou, relativně čistou část koberce. Spolehlivě mě uklidnil až pohled na pestře květované pokojové tapety a obraz námořníka v pruhovaném tričku u lodě s fajfkou. Něco takového doma už dobrých padesát let nemáme, zatímco tady si skutečného umění umí stále ještě vážit!
Výzdoba interiéru je jedna věc a výhled z balkónu druhý. A že byl! Jako na dlani jsme před sebou měly neudržovanou zahradu se spoustou válejících se pneumatik, které zarůstaly travou, takže jsme litovaly, že jsme nepřijeli aspoň o týden, o dva dřív. Když jsme se ze zvědavosti z balkónu naklonily, zahlédly jsme i kousilínek moře a troufám si tvrdit, že ve stavu naprosté nestřízlivosti bychom díky neuváženému výklonu viděly i část přístavu a pak velmi pravděpodobně i nedozírné, přitažlivostně pádné následky k tomu. Ale proč to hrotit až takhle, když jsme si naprosto dostatečně vystačily s pohledem přímým.
Mimo výhled, který se zas až tak rychle nemění, se nabízel zájem poněkud duchaplnější, tedy o sousedy. To víš, my jsme kuřačky a nejednou jsme se se zlou potázaly, jak kouřem smradíme i do vedlejšího pokoje. Soudě podle ticha a tmy, naši sousedé zatím nepřicestovali, proto jsme si od nich pro lepší večerní vínový komfort vypůjčily jednu balkónovou stoličku. Proč ne, když nám k tomu stačilo jenom trochu drzosti a překročení půlmetrového dělícího plůtku. No a v sobotu, kdy jsme zrovna kouřily i jinak hodovaly, sousedé dorazili. Stoličku rychle vrátit a teď si přej zažít to napětí, jestli budou frflat, když ucítí cigaretový kouř. Balkónové dveře se otevřely, vyšla nádherná blondýna s dcerou. Dobrý den, úsměv, dobrý den. Zůstala matka, dcerka zaplula do pokoje.
„Jé vy kouříte?“ zeptala se.
A teď v nás to zklamání. V hubě sbohem a šáteček poslednímu, bezstarostně vychutnanému cigáru, okamžitý obličejový výbled, zatmění mysli a nedostatek slov na jazyku. Ach jo! Vypadá to, že je na obzoru zas jeden usurpátor, s kterým nebudeme vycházet. Jaké však bylo naše překvapení, když:
„Tak to je dobře. Ani nevíte, jak jsem ráda!“ dodala blondýna už s cigárem v puse.
Ale my jsme velice dobře věděly, jak moc se jí ulevilo!
Přemýšlivější čtenář nyní tápe, proč byla kolegyně tolik nadšená z nespolehlivého výtahu, ze stále mokré koupelny a nakonec i z balkónu, odkud měla výhled na smetiště.
To proto, že Jitka nemá ráda zájezdy jen tak obyčejné, kde je všechno předem připravené do posledního puntíku, program bez sebemenší chybičky přesně nalinkovaný a kde jsou už předem splněna všechna zákazníkova přání. Ona má totiž ráda dovolenou z masa a kostí, zájezdy vskutku zážitkové!
