Přece nemůže být náhoda to, že když se v noci probudím, mám taťku v hlavě. Nemám mu to za zlé, vždyť i já na něj často a rád vzpomínám, byli jsme si hodně blízcí. Poprvé, když jsme se na sebe naladili, ptal se mě pořád na to samé:
Proč jste mi to neřekli?
„Co tati, co jsme ti neřekli?“
Že umírám, že je to se mnou zlé.
„Máš pravdu, nebavili jsme se o tom moc, stačilo, že jsme o tom věděli, mlčeli jsme.“
Ale proč neřekli? Báli jste se? To jsem nikomu nestálo za to, říct mi to?
„Ne, tak to není, Víš, nechtěli jsme. Uznej, že se o tom těžko mluví. A taky nám připadalo, že to ani nechceš vědět.“
Cože? Jak nechci vědět? Jak tomu mám rozumět? Ale já to ani netušil!
„Opravdu ne? To od tebe nebyla póza, jak si plánuješ dovolenou v Jeseníkách? Jak zase najdeš spoustu hřibů a nachytáš mraky pstruhů?“
A proč ne? Vždyť mi nebylo až tak zle. Jenom jsem míň jedl a pil, no, a občas jsem byl unavený. To je všechno.
„Tati, nezlehčuj to! Tys skoro nejedl, vypil půl hrnku tvojí Coly, ale jinak ti nic nechutnalo, nic tě nebavilo. Chřadnul jsi nám před očima a skoro pořád jsi spal.“
Vždyť říkám, unavený jsem byl.
„A z čeho asi tak? To nebyla únava po tenisovém turnaji, to bylo něco víc.“
Myslíš stáří? Z 80 let? No to je toho! Vždyť Janoštík a Hanulík ještě žijou. A je jim ještě víc!
„Tak to přece nemůžeš brát. Vlastně, můžeš, ale taky si uvědom, kolik kamarádů jsi přežil.“
To se ale nepočítá, ti byli nemocní nebo je srazilo auto.
„Podívejme, ty si ale pamatuješ! Takže určitě víš i to, že ty jsi boural třikrát za půl roku a nemocný jsi byl taky.“
„Cože? Já a havárka? A kdypak? To není možný. A k tomu ještě nemocný? Nevěřím. Jak?“
„No, prostě, byls. Ale to je teď už jedno.“
Ale to bych si přece pamatoval…
„No, nevím. Spíš je dobře, že nepamatoval, tak nějak to u tebe všechno vyšumělo. Ale držel ses statečně do poslední chvíle, snažil ses.“
Asi jako jediný, že? Když jsem vám nestál ani za to, abyste mi... ale co už.
„Hmmm, bylo to tak nejlepší, asi, pro tebe. Pro nás…“ a já začal natahovat.
„Tati nezlob se, už musím končit, v šest vstávám,“ tak tak jsem ze suchého a staženého hrdla vyřkl poslední slova..
Ale hezky jsme si popovídali, co? Víš, já tady mám docela dost času, a rád na tebe vzpomínám. Tak já zase někdy přijdu, synku.
„Určitě, kdykoli. Mohli bychom probrat tvůj vztah k práci, třeba, aby bylo povídání veselejší. Na to jsem moc zvědavý."
Počkej, počkej, nepleť si to. Spíš myslíš vztah k pracovitosti, a asi narážíš na moje fotky s lopatou, že?
„Přesně! Na to, jak jak ji máš vždycky prázdnou, jak se o ni buď správně opíráš, nebo jak ji špatně držíš. Obdivuhodné, jak jsi kolem práce jenom běhal, ale barák jsi postavil - tedy, kamarádi se přičinili. Ale na druhou stranu zase, a to mi nejde do hlavy, že jsme spolu sami postavili dva tenisové kurty!"
Tak tos mě rozesmál, a jak vidíš, šlo oboje. To ale bude na delší povídání, chlapče. Ty jsi ospalý, já unavený, tak si to necháme na příště, jo?
„To víš, že jo, tati. Tak zase někdy a dobrou…“
